„Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, ale opravdové právo vyhlásí.“ (Izaiáš 42,3)

Rákos je rostlina s vysokým dutým stonkem, obvykle roste v mokřadech nebo blízko zdroje vody. Je to křehká rostlina, snadno se ohne, když hodně fouká vítr nebo přijde povodeň. I tak se rákos ohýbá jen do určité míry, pak se zlomí a je odnesen vodou.

Tak jako rákos v klidném počasí, Amerika stála hrdě vztyčená, plná cílů a příslibů.

Celá společnost ctila Boha a Bible sloužila jako standard pro zákony a právní systém.

Těsně předtím, než Ježíš vystoupil do nebe, přikázal svým učedníkům: „Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti“ (Lukáš 24,49). Ježíšův pokyn byl jasný: „Čekejte na Ducha svatého!“

V Písmu Bůh zjevuje svou přirozenost prostřednictvím svých jmen. V Genesis se zjevuje jako Hospodin, nepředstavitelný Stvořitel hodný uctívání. V Izajášovi se zjevuje jako Immanuel – Bůh je s námi – kde ukazuje svou velkou lásku k nám tím, že se skloní a přijde k nám.

„Tak tomu bylo stále: Příbytek přikrýval oblak, v noci měl podobu ohně“ (Num 9,16).

V Numeri 9 čteme o oblaku, který sestoupil dolů a zakryl příbytek na poušti. Tento oblak představoval neustálou Boží přítomnost uprostřed jeho lidu a nám dnes jako tento oblak slouží práce Ducha svatého v našich životech. V noci se z oblaku nad svatostánkem stal ohnivý sloup, teplá záře na temném místě.

V době, kdy byl apoštol Pavel znám ještě jako Saul, vydal se s ozbrojeným doprovodem do Damašku, aby pozatýkal zdejší křesťany a odvlekl je do Jeruzaléma, kde je chtěl uvěznit a mučit. Ale cestou se mu zjevil Ježíš a Saul padl k zemi (viz Skutky 9,3). Tento pyšný a pomýlený fanatik se v úžasu a s bázní zeptal Ježíše: „Pane, co ode mě chceš?“ Ježíš jej poslal do města, kde „po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil“ (Sk 9,9).

„Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.“ (Jan 15,16)

Jsem přesvědčen, že podle Písma, všichni věřící mají pouze jeden smysl života. Naše osobní povolání směřují k jedinému cíli a z toho pramení všechny dary. Pokud nám tento cíl chybí, všechny naše přání a snahy budou marné. Cíl je jednoduchý – jsme vybráni a povoláni abychom nesli ovoce.

„Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysíleni a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: ‚Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!‘“ (Matouš 9, 36-38)

Každý ví o biblickém pojetí zaslíbené země jako místu, kam přichází lidi, kteří hledají svobodu, úlevu od otroctví a radost z požehnaného života. Původní zaslíbená země byla darem, který Bůh dal starověkému Izraeli - skutečné místo zvané Kanaán, úrodná země plná velkých plodů a tekoucích řek. Byla to země snů pro Izraelity, lidi, kteří byli po generace vyhnáni a pošlapáváni.

Když jsem jednou v létě seděl u sebe doma v kanceláři, měl jsem roztažené žaluzie a jasné ranní slunce svítilo skrz lamely. Mluvil jsem s někým po telefonu. Pamatuji si na přímý sluneční paprsek, neuvěřitelně zářivé pásmo světla, které dopadalo na moje koleno. Když hovořící řekl něco zábavného, zasmál jsem se a plácl se do kolene. Jakmile jsem uhodil do svých kalhot, vznesl se oblak něčeho - zřejmě prachu - a začal vířit vzduchem. Měl jsem na sobě čerstvě vyprané Dockersy, ovšem v mých kalhotách tábořil celý regiment mikročástic!

Asaf, Levita z kněžského rodu v Izraeli, byl zpěvákem, který sloužil ve sboru, který ustanovil král David, jako jeho vedoucí. Byl také žalmistou, který napsal pravdivě Žalm 77 poté, co upadl do deprese: „Pána jsem hledal v den svého soužení, bez přestání jsem ruce vzpínal po nocích, má duše se nenechala utěšit.“ (Žalm 77,3)