„Naši věznitelé nás tam žádali, abychom jim prý zpívali; naši tyrani od nás chtěli veselí: ‚Co kdybyste nám zpívali některou z písní sionských?!‘ Jak bychom ale byli zpívali Hospodinovu píseň mezi cizinci?“ (Žalm 137, 3–4).
Boží lid právě prožíval nejtěžší okamžiky v životě, a když je odváděli do zajetí, chtěli po nich jejich věznitelé, aby jim zpívali. Ale oni cítili jen smutek, zoufalství a beznaděj.
Být služebníkem je dnes to poslední, co by lidé chtěli. V jejich pýše je představa služby přímo odpuzuje. Oblíbeným veršem je: „A tak už díky Bohu nejsi otrok, ale syn, a když syn, pak také dědic“ (Galatským 4, 7).
Co tu má Pavel skutečně na mysli? Vysvětluje, že syn, jemuž se dostalo správného učení, ví, že je právoplatným královským dědicem se vším, co k takovému postavení patří. Ale tolik miluje svého otce, že se pro roli služebníka sám rozhodne.
„Nechci ve svém životě nic, co by bránilo tomu, co chce Bůh ve mně dělat.“
Bůh neustále přivádí svůj lid k tomuto cíli, protože předtím než v nás může vypůsobit to nejlepší, musí v nás učinit něco hlubokého. Chce nám dát vítězství, ale také chce naši plnou oddanost.
“Jak mohu najít Boží vůli? Jak si mohu být jistý, že jdu v Jeho vůli pro můj život?”
Přistihl jsi někdy sám sebe, že si kladeš tyto otázky? Považuješ téma Boží vůle za matoucí nebo žiješ v neustálém strachu, že míjíš Jeho vůli pro svůj život?
Podívejme se nyní na prohlášení, které učinil Ježíš a které se týkalo Boží vůle: “Bude-li někdo chtít činit jeho vůli, pozná, zda je to učení z Boha, nebo mluvím-li sám ze sebe” (Jan 7:17). Jinými slovy, toto se vztahuje na každého, kdo chce činit Boží vůli.
Když jste zavření o samotě v modlitbách s Pánem, Duch svatý vás vždy povede k Jeho zjevenému Slovu. Kristus je živé Slovo a bude budovat vaši víru.
Je nám řečeno:
„Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům…Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát…Přijměte také…‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘“ (Efezským 6,11.13.17).
Většina křesťanů Bohu nenaslouchá. Chodí k Němu pouze mluvit! Písmo nám nicméně ukazuje, že kdokoli byl Bohem použit, učil se zůstávat v Jeho přítomnosti do té doby než Ho zaslechl.
Písmo nám jasně zjevuje, že Hospodin chce mluvit ke každému z nás. „A na vlastní uši uslyšíš za sebou říkat: To je ta cesta, po ní jděte, ať se dáte napravo nebo nalevo.“ (Izajáš 30:21)
„Modlit se až do konce“ je výraz, kteří zavedli první stoupenci letničního hnutí. Pro některé to znamená, že zůstanete na kolenou, dokud nebudete mít jistotu, že jste od Boha dostali odpověď. Pro jiné to zase znamená, že nepřestanou znovu a znovu přistupovat k Pánu, dokud je nevyslyší. (Také se tomu říká „vytrvalost v modlitbách“).
Když jsem byl malý kluk, často jsem na táborových setkáních slyšel lidi, jak svědčí: „Chytnu rohy oltáře a nepustím, dokud Pán neodpoví.“ Ale já nevěřím, že toto je pravý význam slov „modlit se až do konce“.
Pán mě vedl do druhé kapitoly Nehemiáše a já tam našel něco, co jsem tam do té doby neviděl. Tato kapitola obsahuje velmi povzbudivý příběh pro všechny, kdo k Bohu přicházejí s těžkým srdcem.
Nehemiáš byl číšníkem perského krále Artaxerxe. To znamená, že ochutnával víno, než bylo přineseno králi, aby si byl jistý, že nebylo otrávené. Král si ho oblíbil a důvěřoval mu.
Elíša se stal izraelským prorokem po svém učiteli Elijášovi. V 2. Královské 4 se dozvídáme o tom, jak prošel jednou ze svých prvních velkých zkoušek. Syn manželského páru ze země Šúnem zemřel a jeho matka v zoufalství křičela na Elíšu: „Modlila jsem se a postila, ale nic jsem od Hospodina nedostala. Nerozumím tomu, co Bůh dělá, a tohle je více, než mohu unést. Nemám už sílu jít dál.“
„Bez víry je nemožné Ho potěšit.“ Hluboce věřím, že hřích nevíry je jedním z nejvíce ničivých hříchů moderního křesťanství. Nevěra nám duchovně uřezává krky a zaslepuje nás. Přivádí nás ke spánku a svazuje nás kousek po kousku, neúprosně, rok za rokem, dokud přijmeme nepřijatelné.