"Pamatuj na celou cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vedl těchto čtyřicet let pustinou, aby tě pokořil, vyzkoušel a poznal, co je ve tvém srdci, jestli budeš zachovávat jeho příkazy, nebo ne. 

Pokořil tě, nechal tě hladovět, a pak tě krmil manou, kterou jsi neznal a kterou neznali tvoji otcové, aby tě přivedl k poznání, že člověk nežije jenom chlebem,ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst." (Deuteronomium 8:2-3)

Cesta k naději je plná utrpení, smutku a bolesti. Nezáleží na tom, jak zbožní, plní lásky a dobroty jste – pokud ve Vás žije Kristus, stanete se účastníkem Jeho utrpení.

„Ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení“ (1. Petrova 4,13). Petr nám prostě říká: „Radujte se ve svém utrpení.“ A Pavel praví něco podobného: „Chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží“ (Římanům 5,2).

Pavel potvrzuje naše pravé postavení u Boha skrze Krista: „Jestliže jsme jako nepřátelé byli usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna, tím spíše jako usmíření budeme zachráněni jeho životem. A nejen to, chlubíme se také Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož jsme nyní přijali usmíření.“ (Římanům 5:10-11)

Ačkoliv nás naše srdce odsuzují, skrze Jana nám je řečeno, že „jestliže by někdo zhřešil, máme u Otce Zastánce, Ježíše Krista, toho spravedlivého.“ (1. list Janův 2:1) Dám vám příklad z Ježíšova života.

„Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého“ (Římanům 15:13, zdůraznění přidáno).

Podle Pavla, když přichází naděje, musí spolupracovat Duch svatý. Jak tedy rozhojňujeme svou naději, aby se splnila tato Pavlova modlitba za nás? Jak se radujeme v naději? A jak získáváme plnou jistotu, že tak činíme? Semeno naděje se samozřejmě zasazuje při spasení, chodíme-li však s Ježíšem, potom musíme mít vyspělou naději.

Když Ježíš začínal svou službu, veřejně o sobě oznámil: „V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal“ (Jan 7:37, zdůraznění přidáno). Ježíš se nespokojil s pouhým zveřejněním svého výroku – On zvolal. Čekal až do posledního dne svátků, a pak se postavil a učinil toto veřejné prohlášení: „Zvolal: Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo“ (7:37-38).

Mluvme o svázanosti hříchem - to je tvoje bitva s tělesností. Pod novou smlouvou. Bůh dopouští, aby do tvého života přišly situace, ve kterých se ukáže tvoje bezmocnost a naprostá závislost na Něm, aby tě provedl ve víře. Bůh nás nikdy neuvádí do pokušení, ale občas dovolí, abychom se ocitli v koncích.

Když jsi zasekaný v hříchu, lživí duchové proti tobě neustále přicházejí s démonickými lžemi: "Nezvládneš to. Padáš! Skončíš jako troska." Divíš se: "Bože, dostanu se z toho vůbec někdy? Klesl jsem tak nízko!"

Nacházíte se zrovna v nějaké vážné krizi? Můžete se ptát:"Co mám dělat, když jsem došel do tak zoufalé situace? Co si počít, když se všechno zdá beznadějné - když není kam se obrátit a v dohledu žádná úniková cesta? Co se stane, když mě přemůže strach, protože všechno kolem mě se hroutí, já nemám žádné odpovědi na své problémy a nikoho, kdo by mi poradil, jak z toho ven?"

Ve 14. kapitole Exodu čteme, že Bůh řekl dětem Izraele, aby se utábořili „před Pí-chírotem mezi Migdólem a mořem“ (14:2). Bylo to místo mezi dvěma horami a z jedné strany ohraničené mořem. Jediná možná úniková cesta vedla zpět do pouště – a tu zablokovala blížící se faraonova armáda.

Izraelité se zděsili nejen nad svou situací, ale i nad tím, že je tam přivedl sám Bůh! Existovalo tolik způsobů, jak by Bůh mohl svůj lid zachránit. Mohl zařídit, aby z egyptských vozů spadla kola, uvěznit Egypťany v poušti a nechat je zemřít hladem.

V těžkých chvílích chceme podniknout nějaké kroky a situaci vyřešit. Je proti naší přirozenosti klidně stát a čekat; trpělivé očekávání na Boha je pravděpodobně tou nejobtížnější věcí v životě křesťana. I nejoddanější věřící občas zpanikaří, když Pán nejedná rychle, a potom často zoufale volají: „Pane, udělej něco!“

Byl jsi někdy na dlouhé cestě na silnici a když jsi už ujel stovky mil, uviděl jsi značku, která ti sděluje, že tvůj cíl je jen třicet mil daleko? Mělo by to už velmi rychle uběhnout, ale zatím to vypadá, že se ty poslední míle pomalu plouží. Poslední část cesty může být ta nejtěžší.

To stejné můžeme říci o naší víře, když se octneme v těžké situaci. Můj otec mi jednou řekl: “Synu, když máš pocit, že to chceš vzdát, když cítíš, že ti život utíká mezi prsty a ty už neslyšíš Boha, vydrž! Tento poslední úsek je ten nejtěžší.”