Víru cvičíme každý den. Vezměme například lékaře a lékárníka. Jdete k lékaři, jehož jméno sotva vyslovíte a jehož tituly jste si nikdy neověřili. Dá vám předpis, který neumíte ani přečíst. Přinesete to k lékárníkovi, kterého jste nikdy předtím ani nepotkali. Ten vám dá chemickou sloučeninu, které nerozumíte. Jdete domů a vezmete si pilulku podle pokynů na lahvičce. Vše s důvěrou, v upřímné víře.
Nikdo nikdy neviděl tolik nadpřirozených skutků jako Izrael. Bůh pro ně připravil zázrak za zázrakem, a přesto každý takový čin zanechal lidi stejně nevěřící jako předtím. Člověk by si myslel, že deset ran v Egyptě vyvolalo v Izraelcích víru. Když byl Egypt zamořen mouchami, v místě, kde bydleli Izraelci, žádné nebyly. Když byla v Egyptě naprostá tma, v Izraelské části země žádná tma nebyla. A přesto žádná z těchto pohrom v nich nevyvolala víru.
„Celá pospolitost synů Izraele táhla z pouště Sínu od stanoviště ke stanovišti podle Hospodinova rozkazu. Utábořili se v Refídimu, ale lid neměl vodu k pití … Lid tam žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Vyčítali: ‚Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?‘ “ (Exodus 17,1.3)
„Ti, kteří se vydávají na lodích na moře, kdo konají dílo na nesmírných vodách, spatřili Hospodinovy skutky, jeho divy na hlubině. Poručil a povstal bouřný vichr, jenž do výše zvedl vlnobití. Vznášeli se k nebi, řítili se do propastných tůní, ztráceli v té spoušti hlavu. V závrati jak opilí se potáceli, s celou svou moudrostí byli v koncích.“ (Žalm 107,23-27)
„Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? … Můj Bože, duše se ve mně tak trpce rmoutí.“ (Žalm 42,6-7)
Badatelé si nejsou jisti, kdo je pisatelem tohoto žalmu, ale s jistotou víme, že ho něco trápí. Jeho duše je hluboce znepokojena a on nedokáže vysvětlit proč. Žalmista hoří pro Boha, dychtí po Hospodinu, jako laň dychtí po vodě (viz Žalm 42,2), žízní po Hospodinu, touží po důvěrném vztahu. Ptá se: „Kdy se smím ukázat před Boží tváří?“ (Žalm 42,3)
Pokud si nedáme pozor, snadno se naučíme žít s tím, co pro nás není dobré. Může to být nějaký hříšný návyk, se kterým 10 či 15 let souhlasíme a říkáme si: „Už to tak je.“
Může se nám stát, že ztratíme touhu po Božím slovu a vášeň pro Boží věci, a do našich srdcí se vkrade smrt. Od toho se můžeme odvrátit.
Seděl jsem spolu s pastorem Davidem Wilkersonem a společně jsme se připravovali na setkání pastorů, vedoucích a věřících z celého Quebecu, které mělo začít za pár minut.
Když dovolíme Ježíši, aby byl Pánem všeho – když na něj uvalíme všechny starosti a plně důvěřujeme jeho slovu a spočineme v jeho lásce – náš vzhled by měl projít hlubokou změnou. Z naší tváře by měl začít vyzařovat pokoj a mír. V Písmu najdeme mnoho příkladů: Když Anna složila své břemeno, „její tvář už nebyla smutná“ (1. Samuelova 1,18).
David směle prohlásil: „Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse“ (Žalm 42,12). V původní hebrejštině je správný překlad obou veršů (6. a 12.): „Bůh je spása mé tváře!“
Věřím, že zde David říká něco důležitého. Tvář je billboard, který ukazuje, co se děje ve tvém srdci. Veškerá radost nebo zmatek, který je v tobě, se odráží ve tvé tváři. Když mluvím o tváři, mám na mysli výraz obličeje, řeč těla i tón hlasu.
„Hospodin, jehož jméno je Žárlivý, je žárlivě milující Bůh.“ (Exodus 34,14)
Je možné provokovat Pána k žárlivosti (viz 1. Korintským 10,22)? Ano, je to možné. Pavel v dopisech v podstatě napsal: „Vydal jsi svědectví, že ho miluješ. Převzal jsi jeho jméno. Co se nyní zmocnilo tvého srdce?“