„Hospodin, jehož jméno je Žárlivý, je žárlivě milující Bůh.“ (Exodus 34,14) 

Je možné provokovat Pána k žárlivosti (viz 1. Korintským 10,22)? Ano, je to možné. Pavel v dopisech v podstatě napsal: „Vydal jsi svědectví, že ho miluješ. Převzal jsi jeho jméno. Co se nyní zmocnilo tvého srdce?“

Ježíši nestačí, aby si získal tvé srdce. On chce cele uspokojit tvé srdce!

Stále je mnoho věřících, kteří nebyli Ježíšem uspokojeni. Vždycky jsou nahoře nebo dole podle vnějších okolností. Tito nejsou vhodnou nevěstou pro ženicha. Ne, jeho nevěstu musí zdobit určitá krása, aby ho zaujala: „Král zatouží po tvé kráse“ (Žalm 45,12). Co to je?

Možná si vzpomeneš na Efez z Nového zákona; byla to jedna z největších církví v té době. Všechno tam začalo tím, že Apollos kázal dvanácti mužům. Pak přišel apoštol Pavel, a Duch svatý začal mocně konat. A z dvanácti byly desítky, stovky a tisíce. Historie říká, že během několika desítek let bylo v Efezu asi 60 000 křesťanů.

Nikdy jsem necítil dostatek přátelství. Jsem si jistý, že částečně je to tím, že jsem jedináček, ale také je za tím svět, ve kterém žijeme, protože zde jsou vztahy často podmíněné nebo vázány na určité prostředí. Uvědomil jsem si, že starost o to, co si o mně lidé myslí, a moje touha po přátelství mě často vedly k tomu, že jsem se příliš snažil - snažím se pracovat, abych získal něco, co mi může dát jen ten druhý.

Poselství Ducha svatého nevěstě Kristově v Žalmu 45 bylo: „Zapomeň na svůj lid, na otcův dům“ (Žalm 45,10). Tichý, jemný hlas nevěstě šeptá: „Nestačí pouze opustit svou minulost. Musíš na všechno zapomenout – vymazat z paměti všechny minulé lásky a zábavy!“

„A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha … A přistoupil jeden ze sedmi andělů, kteří měli těch sedm nádob a v nich připraveno sedm posledních pohrom, a řekl mi: ‚Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu.‘ “ (Zjevení 21,2.9)

Žalm 45 nám líčí nádherný obraz Krista a jeho nevěsty. Připravuje se velkolepé manželství, takže pisatel překypuje nadšením a vzrušením: „Slavnostní řeč mi ze srdce tryská …“ (Žalm 45,2). Žalmista se stěží dokáže ovládnout. Zkouší popsat vidění, které dostal – fantastický obřad s význačným a slavným ženichem a nádhernou nevěstou oblečenou ve zlatě.

Lidé, kteří snášeli utrpení a dokázali, že Bůh je věrný, jsou silní, pokojní a trpěliví. Mají Kristovu jemnost. Rád jsem mezi takovými lidmi! Povzbudí to mého ducha.

Budeš-li Bohu v soužení důvěřovat, projdeš zkouškou a staneš se velkou pomocí svému okolí! Uvidíš to v zaměstnání, v rodině i v církvi. Lidé k tobě budou přitahováni, protože vědí, čím jsi prošel, a viděli, že jsi zvítězil pouze díky Boží moci.

Jedno přísloví říká: „Nevidíme věci takové, jaké jsou, ale takové, jací jsme my.“ Nikde to není pravdivější než v tom, jak sami vidíme Boha.

V průběhu let jsem zjistil, že je zajímavé sledovat, jak lidé vnímají Boha a jaký k němu mají vztah. Křesťané se dělí do dvou obecných kategorií. Jedni ho vidí jako svrchovaného stvořitele vesmíru, svatého, vševědoucího, všudypřítomného a věčného. Cítí se v jeho objetí bezpečně a přijímají jeho soudy i milosrdenství. 

Zde je Petrův popis lidí, kteří jdou vstříc soudu: „Pán dovede vytrhnout zbožné ze zkoušky, ale nespravedlivé uchovat pro trest v den soudu; a to především ty, kdo se svévolně ženou za poskvrňujícími vášněmi a pohrdají každou autoritou. Jsou to drzí opovážlivci; nechvějí se před nadpozemskými mocnostmi a rouhají se jim.“ (2. Petrova 2,9-10)

Poskvrňující vášeň, o které se zde mluví, je tělesná touha našeho přirozeného já, která je v protikladu k Duchu svatému a Slovu Božímu.