Když jsem dospíval, v církvi, kam jsem chodil, byl pastor, který měl smysl pro humor. Jednou řekl: „Každý, kdo je šťastný v Božím domě, zakřičte!“ Samozřejmě, že každý hlasitě zakřičel: „Amen.“ Potom řekl: „Najděte si v Božím slově druhou kapitolu Ezechiáše. Kdo z vás už to má?”
Asi 15 lidí zvedlo ruce. „Ano, mám to! Ezechiáš 2.“ Na to pastor řekl: „Co tím myslíte? Kniha Ezechiáš neexistuje.“
V evangeliu Jana 13. kapitole čteme slavnou pasáž o tom, jak Ježíš vzal ručník a umyvadlo a umyl nohy učedníkům. Řekl jim: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy činili, co jsem já učinil vám.“ (Jan 13,14-15)
Někteří křesťané vzali tento verš doslova. Ze služby „umývání nohou“ si udělali zvyk. To je chvályhodné, ale pokud je to pouze rituál, skutečný význam mytí nohou se ztratil.
Poslechněte si proroctví z Izajáše:
„Ty utištěná, vichrem zmítaná, útěchy zbavená,
hle, já ti do omítky vsadím diamanty,
za základ ti dám safíry.
Tvá skla udělám z křišťálu, tvé brány budou třpytící se granáty
A celé tvé obezdění z drahokamů.
Bůh dal Mojžíšovi slib, že už vysvobodí Izrael. Mojžíš přišel k lidu s dobrou zprávou, učinil před Izraelci znamení, a Písmo říká, že uvěřili. „Pak šel Mojžíš s Áronem a shromáždili všechny izraelské starší. Áron vyřídil všechna slova, která mluvil Hospodin k Mojžíšovi, a Mojžíš učinil před očima lidu ona znamení. A lid uvěřil. Když slyšeli, že Hospodin navštívil Izraelce a že pohleděl na jejich ujařmení, padli na kolena a klaněli se.“ (Exodus 4,29-31)
Trápení nás učí ohýbat kolena a volat k Pánu ve všech problémech a potížích.
„Vím, Hospodine, že tvé soudy jsou spravedlivé, že jsi mě ve věrnosti ponížil.“ (Žalm 119,75) David tím říká: „Pane, vím, proč jsi na mě dovolil soužení. Viděl jsi, že když všechno šlo dobře, sešel jsem z cesty a přestal jsem být opatrný, proto jsi dovolil, aby na mě přišly potíže. Věděl jsi, že mě to srazí na kolena a přivede zpět k pokoře. Mé trápení bylo důkazem tvé věrnosti ke mně!“
Ježíš vyprávěl podobenství, které dodnes rozčiluje mnoho lidí. Mluvil o majiteli vinice, který najímal lidi v průběhu celého dne; a právě v tom je háček: majitel dal lidem, které najal na konci dne stejnou mzdu jako těm, kteří pracovali celý den (viz Matouš 20,1-16). Při čtení tohoto příběhu se někteří rozčilují. Proč? Protože to není fér.
První Janův list byl napsán pro skupinu křesťanů, která prožívala těžkosti. Jak se křesťanství šířilo, setkávalo se s protivenstvím ze strany náboženské kultury, jež převládala. Řeckořímský svět přijímal mnoho různých filozofií a uznával mnoho bohů a spojoval dohromady všechny víry a názory.
Bez ohledu na to, jakými problémy právě procházíte, nemůžete se z nich dostat vlastní silou.
Abychom pochopili, jak nás Bůh vysvobozuje z utrpení, musíme se podívat na to, jak vysvobodil Izrael z otroctví. Bible říká: „To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků“ (1. Korintským 10,11).
Žalmista napsal: „Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením.“ (Žalm 119,71) Možná se stejně jako já divíte: „Co je to za teologii? K čemu je dobré být pokořen?“
Náš Spasitel nyní přebývá ve slávě. Ačkoli my jsme zde na zemi, jeho Duch přebývá v nás. „Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.“ (Galatským 4,6)
Ve světě působí ale ještě další duch: duch antikrista. Stejně jako nám Kristus dal svého Ducha, existuje i duch antikrista, který se snaží připravit v lidských srdcích prostor pro hřích.