Je nebezpečné se rozhodovat bez Boha, vede to k problémům, kterým bylo možné se vyhnout. Ve Starém zákoně vidíme, že Jozue udělal rozhodnutí, které vedlo k tomu, že se Izrael dostal do války s nepřáteli, kterým by nemusel čelit, kdyby byl Jozue obezřetnější.
„Protože já žiji, také vy budete žít. V ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.“ (Jan 14, 19-20) Nyní je „ten den“, o kterém mluvil Ježíš; zkrátka musíme pochopit svou pozici v Kristu. Samozřejmě většina z nás zná svou pozici v něm - že s ním sedíme v nebi - ale pouze jako teologický fakt. Potřebujeme to prožít.
Možná se sami sebe občas zeptáte: „Kde je moje kuráž? Proč mám strach?“ Měli byste vědět, že i tehdy je s vámi Duch Svatý. Izaiáš říká, že Duch Svatý přináší pokoj postupně a že nemůže být pokoj bez spravedlnosti. „Ovocem spravedlnosti bude mír, důsledkem spravedlnosti pokoj a bezpečí až navěky. V pokojných příbytcích bude můj lid žít, v domovech plných bezpečí, v odpočinutí bez starostí.“ (Izaiáš 32, 17.18)
Ze všech lidí by právě křesťané měli být zářivým příkladem toho, co znamená žít v pokoji a vítězství v těchto strašných dnech. Bůh nám dal neotřesitelné zaslíbení pro život na Zemi, zvláště když se nepřítel naší duše snaží nás přemoci. „Můj lid však pozná mé jméno, pozná v onen den, že to jsem já, kdo prohlašuji:‚Hle, jsem zde.‘ (Izajáš 52,6)
Jinými slovy, Bůh říká: „Až budeš v nejtěžší zkoušce, přijdu a promluvím k tobě. Uslyšíš mě, jak říkám: ‚To jsem já, nebojte se.‘“
„Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Všecko, čeho je třeba ke zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy“ (2. Petrův 1, 2-3).
My všichni víme, že křesťané v prvním století čelili obrovskému soužení. Vydrželi tvrdé zkoušky, těžké časy, pronásledování na život a na smrt. Ale nezlomili se pod vlivem stresu. Pavel říká, že křesťané v Tesalonice vydrželi ztrátu všeho, co vlastnili, a nezatvrdili se kvůli tomu.
Ve své epištole Titovi nám Pavel zanechal důležité pokyny ohledně Kristova velikého pověření kázat evangelium. Pavel právě opustil Krétu, kde se setkal s pronásledováním, a když odešel evangelizovat do dalších měst, zanechal zde Tita a některé další vůdce.
Je udivující, kolik lidí chce mít Kristovu moc, ale nechtějí jít po Kristově cestě. Nechtějí následovat Krista, který má zdroje a sílu, a pomáhá druhým, protože zjistili, že následování Ježíše nevyhnutelně vede k obětování sebe. Právě na této křižovatce se mnozí odvracejí od biblického následování Ježíše.
Je neuvěřitelné, že se mnozí obávají náhlého návratu Krista. Sama myšlenka, že jejich život skončí, a že přijde soud, je tak děsí, že na to raději nemyslí. Co to znamená pro věřící? Petr píše, že jejich život určuje to, jestli jsou „vedení svými vlastními choutkami“ (2. Petr 3,3).
Petr zde říká, že pro toho, kdo se drží tajného hříchu, představa, že Ježíš přijde a bude ho soudit, je nejděsivější myšlenkou. Proto je třeba se poselství, že se musíme postavit před Boha a zodpovídat se, posmívat.
Bible vysvětluje, že zkoušky, kterými procházíme, jsou připravovány Bohem. Byl to on, kdo připustil, aby Izraelci hladověli a žíznili — a zároveň byl vždy věrný svému Slovu a zázračně zaopatřil svůj lid. „Žádali, a přihnal jim křepelky, chlebem nebeským je sytil. Otevřel skálu a vody tekly proudem … Neboť pamatoval na své svaté slovo“ (Žalm 105, 40-42).
Otec vedl děti Izraele do hrozných zkoušek s určitým záměrem — aby je naučil důvěřovat svému svatému slovu. Proč? Protože je chtěl přivést do země, kde budou potřebovat absolutní důvěru v jeho sliby.
Na cestě do Jeruzaléma se apoštol Pavel zastavil v Efezu, kde svolal vedoucí tamní církve. Se vší vážností jim řekl: „To je naposledy, co mě vidíte a to, co vám říkám, jsou má poslední slova k vám“ (viz Sk 20,25).
V posledním proslovu k Efezské církvi Pavel řekl: „Už jsem u vás byl, a tak mě dobře znáte. Sloužil jsem vám s pokorou a v slzách, kázal ve vašem sboru a chodil od domu k domu – to vše za velkých zkoušek a pronásledování. Nic jsem vám nezamlčel.“