Když ztracené duše tohoto světa čelí vážným životním krizím nebo beznaději, předpokládá se, že je Kristova církev přitahuje svojí odlišností. Naše životy mají být odlišné svou nadějí, radostí, pokojem, láskou a dáváním. Avšak většina dnešních křesťanů tyto rozdíly odstranila tím, že se pomalu vydala cestou kompromisu a dokonce ji překročila.
„Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.“ (Žalm 1, 1-2)
„Něco z kořisti vyhrané v boji zasvětili na opravu Pánova domu“ (1. Letopisů 26,27). Tento verš nám otevírá hlubokou, život měnící pravdu. Hovoří o kořisti, která může být vyhraná jedině v boji, a je zasvěcena k budování Božího domu.
Uchopení mocné pravdy těchto veršů nás uschopní porozumět, proč Pán dovoluje intenzivní duchovní války v našich životech. Bůh nejen dovoluje války, ale také s nimi má slavný záměr.
„Vím, že až k vám přijdu, přijdu v plnosti požehnání Kristova.“ (Římanům 15,29) Když psal apoštol Pavel tato slova věřícím v Římě, říkal jim v podstatě: „Nepochybuji o tom, že až se s vámi setkám, bude to v plné míře Kristova požehnání.“
Apoštol tu zmiňuje něco, co by měl znát každý věřící: existují různé stupně, různé míry Kristova požehnání. Někteří křesťané dostávají plnou míru jeho požehnání, to je samozřejmě našim cílem. Někteří z nás ovšem mají jen menší míru požehnání, ale každý přitom může usilovat o míru nejvyšší.
Ježíš prohlásil: „Já jsem chléb života … Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe … ten, kdo jí mne, bude žít skrze mě.“ (Jan 6, 35.51.57) Obraz chleba zde je důležitý. Pán nám říká: „Když přijdeš ke mně, budeš nasycen. Budeš ke mně připojen jako část mého těla. Proto přijmeš sílu života, která je ve mně.“ Takto, každá část jeho těla přijímá sílu z jediného zdroje: Krista, který je hlavou. Vše, co potřebujeme, abychom žili vítězný život, plyne z něj.
Nikdo na zemi tě nemůže postavit do služby. Můžeš obdržet diplom na vysoké škole, být ustanoven biskupem či vyslán nějakou denominací. Ale Pavel zjevuje jediný zdroj jakéhokoli opravdového povolání do služby: „Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě“ (1. Timoteovi 1,12).
„Já jsem ta pravá vinná réva a můj Otec je hospodář. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odstraňuje, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čistí pro slovo, které jsem vám pověděl. Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, jestliže nezůstanete ve mně. Já jsem ten vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ (Jan 15, 1-5)
Apoštol Pavel, pisatel většiny knih Nového zákona, v dopise Římanům učinil mimořádné přiznání: „Duch nám pomáhá v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.“ (Římanům 8,26) Všimněte si klíčových frází:
V knize Jozue, kapitole 7, nacházíme, jak celý izraelský národ lkal v modlitbách. Byli právě poraženi a pronásledováni obyvateli vesnice Aj. Jozue proto svolal celodenní modlitební shromáždění a lidé se shromáždili před milosrdnou stolicí Boží, aby hledali Pána.
„Neboť Hospodin miluje právo a neopouští své věrné. Navěky je bude střežit.“ (Žalm 37,28)
Jakmile se Bůh někoho dotkne a on se stane jeho vlastnictvím, je to na celý život. Pán nikdy nevydá satanovi, co je jeho. Člověk může kolísat, selhat nebo upadnout do ničivého hříchu, ale jakmile patřil Bohu, Bůh se ho už nikdy nevzdá. A také ho připravuje k tomu, aby byl stále více užitečný.