Jsem přesvědčen, že mnoho z těch, kteří si říkají křesťané, nevytrvají až do konce. Bylo prohlášeno, že láska mnohých vychladne a zemře v důsledku prudkého vzrůstu bezbožnosti. Jiní se odvrátí od pravdy a poběží za falešnými učiteli a proroky, kteří budou vyhovovat jejich sobeckým žádostem a podvedou je. Tam budou ti svedení doktrínami démonů, kteří duchovně oslepnou a nakonec budou vydáni napospas hanebnému myšlení.
Kážu tisícům, přesto existují časy, kdy se cítím dokonale vysušený – vzdálen od vřelé Boží přítomnosti. V těchto okamžicích sucha nemám žádnou velkou touhu číst Slovo – čtu Bibli většinou jen z pocitu povinnosti. Když jsem vyprahlý a prázdný, pociťuji malé nucení k modlitbě. Vím, že je má víra nedotčená a má láska k Ježíši silná. Není ve mně žádná touha okusit věci tohoto světa. Je to jen, že se mi zdá, že se nemohu dotknout Boha v těchto dnech a týdnech duchovní vyprahlosti.
Žalmista píše: „Zajisté i hněv člověka chváliti tě musí“ (Žalm 76:10). Podle tohoto verše bude jednoho dne hněv hříšných proměněn v chválu Všemohoucího Boha. Jak nádherná to bude chvíle: jazyky zlých škůdců budou muset uznávat a uctívat Hospodina!
Moje otázka ohledně tohoto verše zní: odkud „hněv člověka“ přichází? Právě teď přikrývá celou zemi silný, zuřivý hněv, něco, čeho člověk sám o sobě není schopen. A tento hněv se projevuje stále se množícími způsoby. Přemýšlejte o tom:
Podle Pavla jsme byli my, kdo věříme v Ježíše, vzkříšeni z duchovní smrti a jsme spolu s Ním posazeni na nebesích. „Když jsme my ještě mrtví byli v hříších, obživil nás [Bůh] spolu s Kristem, jehož milostí jste spaseni, a spolu s ním vzkřísil, i posadil na nebesích v Kristu Ježíši“ (Efezským 2:5–6).
Ze všech starozákonních proroků promlouvá Amos k našim časům nejjasněji. Proroctví, které přináší, se zaměřuje na naši generaci, jako by bylo vytrženo z dnešního přehledu zpráv. Skutečně, Amosovo poselství je dvojí proroctví. Nebylo míněno jen pro Boží lid v jeho době, ale také pro církev právě teď, v našich časech.
Drahá křesťanka nám naší e-mailovou poštou napsala srdcervoucí dopis:
„V roce 1972 jsme ztratili syna s Downovým syndromem na zánět plic. Bylo mu jen sedmnáct měsíců. O sedm let později v roce 1979 jsme ztratili našeho patnáctiletého syna. Byl zabit elektrickým proudem na naší zahrádce za domem, když lezl na strom.“
„Nyní má náš 24-letý syn cukrovku. A já mám rakovinu a podstupuji chemoterapii. Upřímně se vás ptám – je to hřích ptát se Boha: ‚Proč?‘ Rozumí naší lidskosti?“
Ztrápenou myslí můžeme nazvat mysl, která neustále trpí nespokojeností. Je stlačená, znepokojená, neklidná, bez klidu a odpočinku. Užírá se nad budoucností a minulostí, stejně tak jako nad současnými okolnostmi. A jsem přesvědčen, že je dnes více ztrápených myslí, než v jakékoli minulé generaci!
Chci vám říci o jednom pomazaném Božím služebníkovi, který nenáviděl hřích jako málokdo z lidí. Tak vášnivě nenáviděl zlo, že byl hotov pozabíjet všechny provinilce.
Mluvím o Saulovi, prvním králi Izraele! Žádný člověk ve Starém zákoně neprokázal větší nenávist k hříchu než Saul.
Filištínští vpadli do Izraele, snad aby vyzkoušeli rozhodnost nově ustanoveného krále. Přišli do Izraele ve třech oddělených skupinách a napadli jej ze tří stran. Izraelští vojáci dostali strach a ukrývali se před nepřítelem v jeskyních, stržích a skalních rozsedlinách.
Mnoho křesťanů se vyhýbá knize Zjevení, protože se jim zdá tak záhadná. Přesto Jan píše: „Blaze tomu, kdo čte, i těm, kteří slyší slova tohoto proroctví a zachovávají to, co je v něm napsáno: nebo čas je blízko“ (Zjevení 1:3).
Ačkoli je napsané Janem, je to zjevení Ježíše Krista (Zjevení 1:1). Je to Boží srdce zjevené Kristu a sdílené Janem.
Jan byl jeden ze tří pilířů církve v Jeruzalémě. Mnoho z toho, co o něm víme, zaznamenal Ireneus, který to měl z první ruky od Janova studenta Polykarpa.
Ježíš nařídil svým učedníkům, aby nastoupili do lodi, která směřovala ke kolizi. Bible říká, že je „přinutil, aby nastoupili do lodi…“ Loďka směřovala do nepokojných vod, byla zmítána jako poskakující korková zátka, učedníci byli vehnáni do zkušenosti mini Titaniku – a Ježíš o tom celou dobu věděl.
„Potom Ježíš hned své učedníky přinutil, aby nastoupili na loď a jeli napřed na druhou stranu, než rozpustí zástupy“ (Matouš 14:22).
