Někteří křesťané mají tendenci přemýšlet o apoštolu Pavlovi, vzhledem k jeho mocným dopisům a jeho úžasné službě, jako o super člověku. Ale kdyby Pavel nebyl ze stejného masa a krve jako my – kdyby nebyl předmětem stejných pokušení a zkoušek – neměl by církvi co říci. Všechny jeho epištoly by byly napsány zbytečně.
Prorok Izaiáš řekl o Izraeli: „Hřích zajisté svůj jako Sodomští ohlašují, a netají“ (Izaiáš 3:9). Tato slova popisují právě teď také Ameriku. Náš národ zhřešil zrovna tak jako Sodoma. Stali jsme se společností, kde lze provádět jakýkoliv bezbožný skutek beze stopy studu. Věřím, že se Amerika ocitla na úplném okraji propasti.
Když se Bůh někoho dotkne, vede to tohoto člověka na kolena. Potom se stane intimní s Ježíšem. A z této intimity (důvěrnosti) přijímá čerstvé zjevení z nebe. Tento člověk touží přinášet své zakořeněné hříchy Duchu svatému, aby je měl umrtvené. Jeho duše je obnovena a on vstupuje na místo odpočinku. A začíná sloužit Kristu s novou horlivostí a větší láskou.
„Radost Hospodinova budiž síla vaše“ (Nehemiáš 8:10). V době, kdy byla tato slova provolána, se Izraelité právě vrátili ze zajetí v Babylonu. Pod vedením Ezdráše a Nehemiáše lidé znovu vystavěli rozpadlé Jeruzalémské zdi. A nyní upřeli svůj pohled na znovuzřízení chrámu a obnovení národa.
Věřím, že není nic nebezpečnějšího pro křesťana než nosit v sobě zlobu proti Bohu. Jsem zaskočen narůstajícím počtem věřících, které znám, co jsou popuzeni proti Bohu. Možná si to tak moc nepřiznají – ale někde hluboko uvnitř nosí určitý druh zášti proti Němu. Proč? Věří, že On se nezajímá o jejich životy nebo problémy! Jsou přesvědčeni, že se o ně nestará – protože neodpověděl na jejich důkladnou modlitbu nebo nezasáhl v jejich prospěch.
Nedávno vyšel na titulní straně časopisu Newsweek článek s názvem "Svět bez otců." Zaměřoval se v první řadě na afroamerické rodiny a alarmující růst počtu dětí, které vyrůstají bez otce. Uvažujte například:
Existuje jedna stará církevní píseň, která má pro mne hluboký význam. Říká: „Ježíš rozprostřel stůl, u kterého se sytí Boží svatí. On zve svůj vyvolený lid: Pojďte a jezte.“ Tento stůl je v nebesích a my u něho máme vírou sedět. Pavel potvrzuje, že jsme byli „vzkříšeni a posazeni na nebesích v Kristu Ježíši“ (Efezským 2:6).
Chci vás vzít zpět do jednoho z nejtemnějších dnů v historii Izraele. Právě v tento den stála jedna vdova před třemi rakvemi, obklopená naříkajícím davem. V tomto truchlícím davu byly stovky plačících vdov, právě tak jako spousta raněných vojáků, některým jejich zranění stále krvácela.
Uprostřed této scény byla bezejmenná vdova, která stěží dokázala stát před třemi rakvemi. Těhotná a v bolestech, na pokraji zhroucení, musela být podpírána dvěma služkami. Tato žena byla duchovně i duševně mrtvá, žádný život v ní nezůstal, byla zcela přemožena svým zármutkem a bolestí.
Ve 25. kapitole Izaiáše je popsána neuvěřitelná vize. V ní je prorok Izaiáš přenesen do budoucnosti, do úplně posledních dní. Bibličtí komentátoři se shodují, že tohle je jeden z nejjasnějších obrázků v Písmu, který se týká konce časů. Není to žádná mystická, mlhavá předpověď. Izaiáš nám přesně ukazuje, co Bůh zamýšlí pro národy a pro církev těsně před koncem. A právě teď žijeme přesně v té hodině, kterou Izaiáš popisuje.
Často jsem se divil otázce, kterou Ježíš pokládá v Lukáši 18:8: „Ale když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?“ Co tím mohl Pán mínit? Když se dnes dívám kolem po církvi Ježíše Krista, myslím, že žádná jiná generace nebyla tak zaměřena na víru jako naše.
Každý, zdá se, mluví o víře. Hemží se tu kázání na toto téma. Po celé zemi se pořádají semináře a konference o víře. Knihy o tomto předmětu zaplňují police křesťanských knihoven. Množství křesťanů se shromažďují na shromážděních, aby se podepřeli a povzbudili poselstvím o víře.
