„Jsme-li živí Duchem, pak také Duchem choďme“ (Galatským 5:25). Tady máme velice jednoduchý příkaz od apoštola Pavla. Otevřeně nám říká: „Jestliže v tobě žije Duch svatý, ať úplně ovládá tvůj život. My všichni máme být vedeni Duchem.“
Duch svatý byl poslán, aby byl naším věrným, spolehlivým, neomylným průvodcem, a On setrvává v každém, kdo vyzná Krista jako Pána a Spasitele. Duch svatý si nárokuje naše těla jako svůj příbytek, jeho vládnoucí sídlo je v našich srdcích.
Když v Jeruzalémě propuklo probuzení, mluvil anděl k apoštolu Filipovi. Přikázal mu, aby šel do pouště v Gaze. Tam Filip potkal etiopského komorníka, který seděl na svém voze a nahlas četl z knihy Izaiáše. Tak se ho Filip otázal: „Rozumíš-liž, co čteš? “ (Skutky 8:30).
V úterý 11. zárí 2001 byla znicena dvojcata Svetového obchodního centra v New Yorku.
Pet dní potom, když jsem pripravoval toto kázání, díval jsem se z okna své pracovny ve tricátém patre. Velké mraky koure se stále ješte valily z trosek. Zdvihaly se ze sutin a byly unášeny vetrem kolem sochy Svobody nad Hudson River.
„Střízliví buďte, bděte; nebo protivník váš ďábel jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral. Jemužto odpírejte, silní jsouce u víře, vědouce, že tatáž utrpení bratrstvo vaše, kteréž na světě jest, obkličují“ (1. Petr 5:8–9).
Jsi-li údem Kristova těla, buď připraven čelit vzteklému ďáblovi. Možná na to nechceš myslet nebo to dokonce ani přijmout – ale pokud jsi odhodlaný následovat Ježíše celým svým srdcem, označil tě Satan ke zničení. A zaplaví tvůj život starostmi a trápením všeho druhu.
Co je to „osud“? Jednoduše řečeno, osud je Boží záměr pro tvůj život. Je to budoucnost určená a ustanovená pro tebe. Osud je to, co Bůh ve své Boží vůli předurčil, že budeš a čím se staneš.
Skličuje mě, když čtu o mnoha zbožných mužích a ženách v Písmu, kteří minuli svůj osud. Bůh pro každého z nich vyvolil a předurčil dílo nebo službu – ale oni Jeho plán předčasně ukončili. Začali dobře, chvíli chodili v moci svého povolání. Ale nakonec zemřeli v hanbě, zničení – minuli Boží osud pro své životy!
V nedávných týdnech jsem volal k Bohu: „Ó Pane, uchop mě. Sevři mě, vlastni mě, uvězni mě!“ Ó jak jsem po tom toužil. Ale nevěděl jsem, že nejsem připraven, aby mě Duch svatý spoutal!
Je to samozřejmě biblické – a ve skutečnosti apoštolské – modlit se, aby tě Bůh spoutal. Znamená to žádat Ho, aby vložil na tvé ruce pouta, zamkl je, zahodil klíč a učinil tě svým vězněm.
Pavel se o sobě často zmiňuje jako o „vězni Ježíše Krista“ (Efezským 3:1). V Efezským 4:1 říká, že být Pánovým vězněm je skutečně jeho povolání! Považuje to za Boží dar milosti (Efezským 4:7).
Kolik znáš církví, které jsou zaplaveny mocnou přítomností Ježíše Krista? Kde jsou věřící tak naplněni bázní a úctou, kde se shromažďují ve svatém mlčení. Kde se nikdo neodváží být neuctivý, prostořeký nebo pošetilý. Kde je zpívání tak naplněno Kristovou přítomností, že hříšníci vzlykají. Kde se odpadlíci a zlí hříšníci cítí tak uboze, že buď utíkají k oltáři nebo ven ze dveří. Kde je kazatel tak pomazaný, že se zdá, jako by jeho obličej zářil nadpřirozenou slávou a jeho slova mají usvědčující moc.
Bůh nám říká, že všechno, co bylo stvořeno, položil k nohám člověka. Podívejme se na tuto pasáž z epištoly Židům:
"Co je člověk, že na něj pamatuješ, co je lidský tvor, že tě zajímá? O málo nižším než anděly jsi jej stvořil, slávou a ctí jsi korunoval jej, k jeho nohám jsi složil vše. Když tedy vše položil do jeho moci, nezbylo nic, co by mu nepoddal. Teď ovšem ještě nevidíme, že by vše bylo v jeho moci!" (Židům 2:6-8).
„A když viděl zástupy, byl pohnut soucitem k nim, protože byli zesláblí a rozptýlení jako ovce nemající pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: ‚Žeň je jistě veliká, ale dělníků málo. Proto proste Pána žně, ať vypudí dělníky na svou žeň‘“ (Matouš 9:36–38).
Ježíš říkal: „Pole jsou zralá, a žeň vydatná. Je čas začít sklízet.“ V tu chvíli ta veliká, poslední duchovní sklizeň začala. Zpočátku to byla sklizeň mezi Židy a pohany Ježíšovy generace. A ta samá sklizeň potrvá tak dlouho, dokud se Kristus nevrátí.
Když Bůh říká lidstvu: „Věřte,“ přikazuje něco, co je úplně mimo rozumové chápání. Víra je naprosto nelogická. Sama její definice má co dělat s něčím zcela absurdním. Přemýšlej o tom: v epištole Židům se říká, že víra je podstata věcí nadějných a důkaz neviditelného. Bylo nám zkrátka řečeno: „Neexistuje hmatatelná podstata. Neexistuje vůbec žádný důkaz.“ Přesto se od nás žádá, abychom věřili. Vzpomeneš si na nějaký příkaz, který by byl absurdnější, nesmyslnější něž tento? Jednoduše říká: „Přijmi to bez průkazného svědectví.
