„Tak že se pohnou před tváří mou ryby mořské i ptactvo nebeské, a zvěř polní i všeliký zeměplaz plazící se po zemi, i všickni lidé, kteříž jsou na svrchku země. I rozválejí se hory, a padnou výsosti, i každá zed na zem upadne“ (Ezechiel 38:20).
Toto je poselství pro každého, kdo žije pod břemenem skleslosti, kdo se nechal odradit a ztrácí odvahu. Když se podíváš na svůj život, zoufáš si a klesáš na mysli pro nesplněná očekávání. Cítíš, že jsi v životě mnoho nedokázal, a jak míjí čas, vidíš, že se mnohá zaslíbení nenaplnila. Po léta ses modlil a modlil, ale věci, o nichž jsi věřil, že k tobě promluvil Bůh, se nestaly. Zdá se, že jiní lidé kolem tebe jsou klidní, vyrovnaní, radují se z naplnění mnoha zaslíbení, ale ty si neseš pocit selhání.
V Exodu ve 14. kapitole je popisován neuvěřitelný moment v historii Izraele. Izraelci právě opustili za Božího nadpřirozeného vedení Egypt. Teď byli pronásledováni faraónovou armádou. Izraelci byli vedeni do údolí, které bylo z obou stran obklopeno strmými horami, a před nimi bylo hrůzu nahánějící moře. Ještě to nevěděli, ale měli zažít nejtemnější, nejbouřlivější noc svých duší. Stáli tváří v tvář bolestné noci plné paniky, zoufalství a beznaděje, která je otestuje až do krajnosti.
„Vzdát se, kapitulovat.“ Co ti tohle slovo říká? Slovo kapitulovat znamená doslova vzdát se něčeho pro jinou osobu. Také znamená zříci se něčeho, co je pro tebe samozřejmé. To by mělo zahrnovat tvé bohatství, majetek, moc, tvé záměry a cíle, dokonce tvůj život.
Jak může někdo, kdo sám sebe nazývá milovníkem Ježíše, vědomě pokračovat v hříchu? Jako následovníci Krista prohlašujeme, že jsme byli vysvobozeni z moci hříchu. Svědčíme, že nás kříž vykoupil z otroctví hříchu. Ještě dnes množství věřících setrvává ve lpění na žádostech, zvycích, zášti a hořkosti.
Ptáš se, kde jsou tito křesťané? Jsou všude kolem tebe. Najdeš je uctívající v církvích každou neděli. Zvedají své ruce ve chvále Bohu, že je vysvobodil. Svědčí ostatním o Kristově moci zničit každé otroctví. Ale nenechají odejít svůj skrytý hřích.
Boží Novou smlouvu s námi lze shrnout do jednoho mocného prohlášení: Je to Jeho neodvolatelný slib, že vysvobodí svůj lid od nadvlády hříchu – skrze moc Ducha svatého!
Tato Nová smlouva odstraňuje všechny naše mrňavé snahy potěšit Boha naší tělesností. Je to konec všeho našeho úsilí přemoci hřích, ať už je to naší odhodlaností, silou, zdůvodňováním nebo jinými skutky těla. Stručně, Boží Nová smlouva z nás snímá tíseň a tlak – a všechno to přesouvá na Něj!
„Jidáše Iškariotského, kterýž pak byl zrádce“ (Lukáš 6:16).
On byl pečlivě vybraným učedníkem Ježíše Krista: kazatel evangelia, uzdravitel nemocných, Ježíšův společník na cestách. Tolik mu důvěřovali, že byl pokladníkem evangelického týmu apoštolů. Nebyl zvolený na toto místo – Ježíš osobně vybral Jidáše pro tuto práci.
Tradice říká podle Augustina, že „Ježíš často vysvobodil Jidáše ze smrti, kvůli němu uzdravil jeho otce z ochrnutí a vyléčil jeho matku z malomocenství, a hned po Petrovi ho uznával nad všechny apoštoly.“
„…A teď oslav ty mne, Otče, sám u sebe…“ (Jan 17:5).
Žádný člověk nedokáže správně definovat slávu, stejně jako nedokáže definovat Boha. Sláva je plnost Boha, a to je subjekt příliš vyvýšený pro naše omezené mysli. Přesto ji zčásti známe.
Když Bůh dává svou slávu, dává sám sebe. Nemůže se rozkouskovat – nikdo nepřijímá část, ale všechno. Ten, kdo přijímá Jeho lásku, dostává též Jeho milost, Jeho svatost a Jeho sílu. Ten, kdo přijímá Jeho milost, dostává také Jeho lásku a všechno ostatní, což je plnost Boží.
Ve 2. a 3. kapitole knihy Zjevení mluví Ježíš o církvi, která zemřela. Tato milovaná církev kdysi překypovala životem a měla dobrou pověst, ale teď je všechno pryč. Viděl jsem takové „církve stojanů lamp“ na svých cestách kolem světa: sbory od Evropy k Jižní Americe, k New York City, kdysi plné Ducha svatého, vzkvétající, které získávaly mnoho duší, ale teď v nich není žádný život.
Evangelium Jana nám říká: „Byl člověk poslaný od Boha, jemuž jméno bylo Jan. Ten přišel na svědectví, aby svědčil o tom Světle… Nebyl on to Světlo, ale poslán byl, aby svědectví vydával o tom Světle. Tenť byl to pravé Světlo, jenž osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět“ (Jan 1:6–9).
Ježíš je to světlo, které je tu popisováno. Bylo nám řečeno, že Kristus je světlo světa, „aby všickni uvěřili skrze něho“ (1:7). Ale dál čteme: „A to Světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly… Do svého vlastního přišel, a vlastní jeho nepřijali ho“ (1:5,11).
