Modlitba je často jednou z nejsobečtějších oblastí v životech křesťanů. Když o tom přemýšlíš, většina z našich modliteb je zaměřena na naše vlastní potřeby. Dvěma hlavními tématy našeho přimlouvání jsou – náš vlastní duchovní růst a potřeby našich rodin a přátel.

Příležitostně se možná dostaneme mimo dosah našich zúžených zájmů a modlíme se za ostatní. Ale obvykle když říkáme: „Budu se za vás modlit,“ tak to neděláme. Nebo se za ně modlíme jednou, a pak na jejich potřeby rychle zapomeneme.

Dnes bych k Vám rád hovořil o druhu modlitby, která je Pánu nejmilejší. Ne každá modlitba požehná Boží srdce. Ano, s pomocí Ducha svatého věřím, že to, s čím se teď chci s Vámi podělit, změní způsob Vašich modliteb – ode dneška až do té chvíle, kdy se Ježíš vrátí! Není mým záměrem komplikovat modlitbu. Ta už byla tak zkomplikována velice angažovanými učiteli, kteří ji rozčlenili do formulí a strategií. Někteří křesťané navštěvují modlitební setkání, kde drží „modlitební stráž“, podle brožurek, které jim říkají, jak zaplnit hodiny strávené na onom modlitebním setkání.

Je možné chodit před Hospodinem s dokonalým srdcem! Bůh řekl Abrahamovi: „Já jsem Bůh silný všemohoucí; chodiž ustavičně přede mnou a budiž dokonalým“ (Genesis 17:1).

Bůh také řekl dětem Izraele: „Dokonalý budeš před Hospodinem Bohem svým“ (Deuteronomium 18:13). David byl ve svém srdci rozhodnutý tento příkaz poslechnout. Řekl: „Opatrně se míti budu na cestě přímé… choditi budu ustavičně v upřímnosti srdce svého i v domě svém“ (Žalm 101:2).

Přináším vám prorocké slovo od Pána. Vykupitel Sionu se chystá zjevit se ve své slávě v našich dnech ve své církvi!

„Neboť přijde k Sionu vykupitel, a k těm, kteříž se odvracují od přestoupení v Jákobovi, praví Hospodin“ (Izaiáš 59:20).

Vize proroka Izaiáše se už už naplní. Bůh se chystá přijít s pomstou ke všem, kdo překrucují pravdu, a všem, kdo se obrátili k chamtivosti. Izaiáš mluví o poměrech v církvi posledních dnů:

„…klesla na ulici pravda… nýbrž zhynula pravda, a ten, kdož se uchyluje od zlého, loupeži bývá vydán…“ (Izaiáš 59:14–15).

Po léta jsem věrně varoval, že brzy přijde celosvětová ekonomická pohroma. Právě teď vidíme, že k ní na celém světě dochází. Upozorňoval jsem, že křesťané budou trpět, že dojde k velkým ztrátám a strádáním, a to se již děje. Na velké množství drahých svatých na celém světě teď dopadá velký finanční a duševní stres.

Jakkoli jsou tyto věci strašné, na žádnou z nich bychom neměli zaměřovat svou energii a službu. Přesněji řečeno, měli bychom dál hlásat lásku Boha Otce a milost našeho Spasitele Ježíše k nám.

Nedávno mi jedna milá křesťanka řekla: „Učím se smyslu života z přednášek, které navštěvuji.“ Končila osmitýdenní kurz, který měl lidem pomoci objevit jejich povolání. Řekla, že každý ve třídě touží najít smysl svého života.

Slyšel jsem pastora, jak v rádiu propaguje něco podobného. Nabízel, že pomůže posluchačům objevit jejich duchovní dary. Jestliže si vyžádáte jeho dotazník, vyplníte ho a zašlete, jeho sbor určí vaše konkrétní dary. Potom vám řeknou, jak najdete své místo v těle Kristově.

Každý křesťan je povolán ke službě. Bible to velice jasně objasňuje. Pavel píše: „[My všichni] máme tuto službu“ (2. Korintským 4:1).

Přesto dnes křesťanské představy o službě většinou nejsou moc biblické. Často chápeme službu jako něco, co je vykonáváno jen ustanovenými kazateli nebo misionáři. Považujeme za služebníky absolventy seminářů, kteří oddávají a pohřbívají lidi, budují církve, vedou chválící shromáždění a vyučují doktrínám. Díváme se na ně jako na duchovní doktory, kteří jsou určení ke službě, aby uzdravili rány nemocným a zraněným.

Pisatel Židům nám říká: „Nebo nemáme nejvyššího kněze, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu“ (Židům 4:15).

Většina křesťanů je obeznámena s tímto veršem. Říká nám, že náš nejvyšší kněz Ježíš pociťuje naše trápení spolu s námi. Slovo pro cítit (kralický překlad čitedlen) tu znamená „soucit, způsobený prožitím stejného trápení“. Jinými slovy náš Pán je osobně dotčen každou katastrofou, pohromou, bolestí, zmatkem nebo zoufalstvím, které nás postihlo. Neexistuje nic, co jsme zažili, co by také nesnášel ať tím či oním způsobem.

Co se vlastně přihodilo pokání. Jen vzácně slyšíte, že by toto slovo bylo zmiňováno ve většině dnešních církvích – dokonce i v baptistických, letničních nebo evangelických kruzích. Pastoři dnešních dnů zřídka volají své kongregace k lítosti nad hříchem – k zarmoucení a truchlení, že svou hříšností zarmucují Krista.

Místo toho slyšíte z mnoha dnešních kazatelen toto poselství: „Jen věř. Přijmi Krista a budeš spasen.“ Text, který se používá k ospravedlnění tohoto tvrzení, jsou Skutky 16:30–31.

„Požehnaný Hospodin, kterýž nás nevydal v loupež zubům jejich. Duše naše jako ptáče znikla osidla ptáčníků se ztrhalo i vynikli jsme. Pomoc naše jest ve jménu Hospodinovu, kterýž učinil nebe i zemi“ (Žalm 124:6–8).

V Žalmu 124 čteme o ptáčnících a jejich pastích. Slyšel jsi o ptáčnících. Byli to profesionální chytači ptáků v dobách před střelnými zbraněmi. Chytali ptáky tak, že rozprostřeli na zemi sítě a připevnili je k zaskakující pasti nebo oku.