„Nezanedbávejme společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“ (Židům 10,25)
Je pro nás požehnáním uctívat společně s ostatními věřícími našeho Pána. Zpívat písně, slyšet výklad jeho vzácného Slova, pozvedat společně hlas v modlitbách, milovat a být milován. To jsou prostředky, kterými Pán posiluje naše srdce.
Ve Starém zákoně je příběh, který nejlépe znázorňuje, co znamená být zachován díky Boží moci. Najdeme ho v 1. Královské, v šesté kapitole.
Jeremiáš byl nesmlouvavý prorok Starého zákona. Každé slovo, které pronesl, bylo jako ostrý meč. Naštval politiky a náboženské představitele tak, že ho nechali vsadit do vězení.
Ale po celou dobu se tento prorok těšil na den, kdy Bůh navštíví svůj lid a změní jeho srdce. Jeremiáš věděl, že Bohu je jeho lidu líto a že ho miluje nekonečnou láskou.
Bůh se chce sklonit k svému lidu. Jak předpovídá Písmo, ďábel sestoupil s velkým hněvem, protože věděl, že jeho čas je krátký. Proto právě teď potřebují Boží lidé velké vylití Ducha svatého a nadpřirozený Boží dotek ještě větší než ten o Letnicích. Tak jako dnes, už v Izajášově době bylo slyšet stejné volání: „Kéž bys roztrhl nebesa a sestoupil … Od věků lidé neslyšeli ani nezaslechli, oko to nevidělo, aby byl Bůh — kromě tebe — který by dělal něco pro toho, kdo na něj očekává.“ (Izajáš 64;1,4)
Nejdůležitější otázkou v těchto dobách, když potkáte Boží lid, je „Věříte, že vás Bůh vidí? Věříte, že může naplnit vaše potřeby, za které se modlíte?“ Stejnou otázku náš Pán položil dvěma slepým mužům, kteří jej prosili o smilování a uzdravení. „Věříte, že to mohu učinit?‘ Odpověděli mu: ‚Ano, Pane.‘ … A otevřely se jim oči.“ (Matouš 9,28-30)
„Děkuji svému Bohu při každé vzpomínce na vás … za vaši účast na díle evangelia od prvního dne až doposud“ (Filipským 1;3,5).
Pavel děkuje Bohu za společenství svatých, koinonii, společné sdílení, které spolu s církví ve Filipech prožívali při společném chození ve víře. Společenství evangelia je odlišné od jakéhokoliv jiného společenství. Je mocné, protože se zrodilo pod křížem Ježíše Krista. Skrze Něj jsou lidé z různých částí světa, národů a jazyků jedno tělo.
Po smrti bratra Lazara byly Marie a Marta přemoženy zármutkem. Lazar byl mrtvý již čtyři dny, a než přišel Ježíš, shromáždil se zde dav truchlících. Jakmile Marie Ježíše spatřila, padla mu k nohám; Ježíš, když to uviděl, i ostatní, jak pláčou, byl „hluboce pohnut v duchu a rozrušen“ (Jan 11,33). Mějte na paměti, že Lazar a jeho sestry byli blízkými přáteli Ježíše a mnohokrát ho hostili ve svém domě. Avšak když jejich bratr zemřel, sestry nemohly pochopit, že by Ježíš mohl udělat zázrak.
Největší zjevení, které učedníci obdrželi, bylo vzkříšení Ježíše Krista. Byl první den týdne a učedníci se ze strachu před Židy schovali za zamčenými dveřmi. Najednou se Ježíš zjevil v plné slávě vzkříšení - vítězný nad smrtí, peklem a ďáblem. Ukázal učedníkům své ruce, nohy a propíchnutý bok, pak na ně dechl a řekl: „Přijměte Ducha svatého.“ (Jan 20,22)
„Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí“ (Žalm 24,3-4).
„Bůh ‚odplatí každému podle jeho skutků‘. Ty však, kteří prosazují sebe, odpírají pravdě a poslouchají nepravost, očekává hněv a trest. Soužení a úzkost padne na duši každého člověka, jenž působí zlo … avšak sláva, čest a pokoj připadne každému, kdo činí dobro“ (Římanům 2;6,8-10).
Většina problémů této generace je důsledkem neposlušnosti. Když se chytíme do sítě svých hříchů, často nás více zajímá naše pověst, než že jsme zranili Spasitele. Je ale sobecké vice truchlit nad tím, co si o nás lidé pomyslí, než nad tím, že naše neposlušnost láme Ježíšovo srdce.