Ne vždy rádi trpělivě čekáme na Boží odpověď na naši modlitbu. Mnoho věřících, obzvláště američtí křesťané, chtějí odpověď okamžitě. Naše tělesnost, stejně jako kultura okolo nás, žádá okamžité uspokojení. Bůh ale často v našich životech pracuje skrze zpoždění.
Ježíš se zeptal: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Předtím vyprávěl příběh o vytrvalé ženě, která žádala soudce, aby zasáhl v její prospěch a zjednal jí spravedlnost (viz příběh v Lukášově evangeliu 18,2-8). Ježíš si používá tuto ženu jako příklad vytrvalé a trpělivé víry, jakou on vyhledává – víry, která volá k Bohu v dobách zkoušek a důvěřuje mu, že své sliby splní. Kristus věděl, že trpělivá víra je to jediné, co může pomoci jeho lidu v nadcházející době.
Když zažíváte období duchovního sucha, čas kdy se cítíte izolovaní a opuštění, nepochybně vás napadnou tyto otázky: „Otče, proč se cítím tak vzdálený od tebe? Hřešil jsem příliš často? Zlobíš se na mne? Miluješ mne ještě?“ Během těchto těžkých časů se nám nechce číst Slovo, modlit nebo ho chválit. A Bůh je stále více vzdálen.
Všichni opravdoví křesťané během cesty za Pánem zažívají taková období – dokonce i Ježíš se cítil oddělený a plakal, „Otče, proč jsi mne opustil?“ když byl na kříži (viz Matouš 27,46).
Jak je to s vírou, která po nás vyžaduje stále větší zkoušky? Jakmile projdeme jednou zkouškou, která prověří naši věrnost, a naše srdce prohlašuje: „Pane, budu ti ve všem důvěřovat,“ přichází další zkouška, mnohem intenzívnější. Takovou zkušenost sdílejí křesťané po celém světě.
Kdyby naši představitelé prohlásili, že nemají ani ponětí o tom, jak vládnout a řídit zemi, národ by se propadl do zmatku a obav. Přesně to se stalo za vlády krále Jóšafata, když se k judskému království blížily armády tří znepřátelených zemí. Tento mocný král svolal celý národ a místo toho, aby představil svůj bojový plán a neprodleně zahájil válečné přípravy, předstoupil před lid a začal Bohu vylévat své srdce: „Hle, odplácejí se nám tím, že vytáhli, aby nás vyhnali z tvého vlastnictví, které jsi nám podrobil. Bože náš, což je nebudeš soudit?
Mnozí ze současné dospívající generace jsou hluboce zranění. Někteří z těchto mladých mužů a žen možná vyrůstali bez otce nebo bez matky, nebo jeden z rodičů jim byl citově vzdálený. Vyrůstali bez jakéhokoli nasměrování v životě a necítili pečující dohled, který přináší milující nebeský Otec. Kvůli tomu se zcela odvrací od křesťanského poselství.
Také se Vám chtělo někdy jednoduše před vším utéct? Ale kam byste v takovém případě šli? A co byste dělali, až byste se tam dostali? Možná byste byli překvapení, kdybyste věděli, kolik dobrých křesťanů tajně skrývá své nápady, že ode všeho odejdou. Myšlenka, že nemáme žádnou zodpovědnost a zátěž zní dost lákavě.
Pán Ježíš Kristu stanovil cíl pro své následovníky – život v naprosté důvěře, dětské víře, ve vítězství nad veškerou mocí nepřítele – ale spousta lidí stále ještě prochází zápasy.
Existuje úžasná zpráva pro každého křesťana, který je znechucený apatií a bezbožností v národě. Nehledě na to, jak zlomyslnou a zkorumpovanou se stává společnost a jak mnoho křesťanů dělá kompromisy a padá do hříchu, Bůh stále má mocný zbytek svatých, oddělených následovníků.
O původu hříchu bylo napsáno mnoho: Odkud se vzal hřích? Jak se dostal k člověku? A jakou roli měl v povstání proti Bohu Satan? Jak přešel hřích od Adama k dalším pokolením?
Duch svatý nám chce ukázat, jak se čestně vypořádat se zlem, které je v nás, v naší vlastní hříšné povaze. Pavel objevil něco, co ho naplnilo radostí, řekl:
„Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali“ (Matouš 5,13).