„Proto, svatí bratři, účastníci nebeského povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše, který je věrný tomu, kdo ho ustanovil, jako i Mojžíš byl věrný v celém Božím domě“ (Židům 3,1-2).

David uznal velké Boží milosrdenství, když řekl: „Tvou spravedlnost jsem neukryl uvnitř svého srdce, mluvil jsem o tvé věrnosti a spáse, nezatajil jsem tvé milosrdenství a tvou pravdu ve velikém shromáždění.“ (Žalm 40,11)

David byl vděčný Bohu za velkou lásku, protože si byl hluboce vědom svých vlastních selhání. „Dostihly mě mé viny, takže nemohu ani vzhlédnout.“ (Žalm 40,13) Bez ohledu na to, jak zle lidé zhřešili, Boží láska je chce stále zasáhnout. Za tímto účelem poslal svého Syna jako oběť.

„Jeden muž vznešeného rodu odešel do daleké země, aby přijal království a pak se vrátil.“ (Lukáš 19,12)

Ježíš vypráví podobenství o vznešeném muži, který některým ze svých služebníků svěřil stejný díl peněz, se kterými měli hospodařit, zatímco byl na cestách. Po návratu pán požádal služebníky o vyúčtování a hodnotil, jak byl každý z nich zodpovědný.

Moje srdce zpívá s myšlenkou, že v průběhu biblické historie, když Bůh chtěl udělat něco velkého, často hledal osobu, která byla nejméně schopná něco takové učinit. Když chtěl přivést národu proroka, hledal neplodnou ženu jménem Anna. Když chtěl vysvobodit svůj lid z rukou Midjánců, zjevil se Gedeónovi – nejmenšímu z domu jeho otce v kmeni Manases. Když chtěl dát neuvěřitelné zaslíbení muži jménem Abraham, řekl mu, že bude mít potomky tak četné, jako jsou hvězdy na obloze a celý svět bude požehnán skrze ně.

Ve 4. Mojžíšově, kapitolách 13 a 14 najdeme vyjádření pravé víry a nevěry. Deset zvědů, kteří vstoupili do země, se vrátilo a podalo zprávu o tom, co viděli. „Vstoupili jsme do země, do níž jsi nás poslal. Vskutku oplývá mlékem a medem. A toto je její ovoce. Nicméně lid, který v té zemi sídlí, je mocný a města jsou opevněná a nesmírně veliká.“ (Numeri 13, 27-28) Zpráva byla tedy pozitivní i negativní.

„Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš“ (Žalm 32,8-9).

Víme, co to znamená, když je o někom řečeno, že se ho dotkl Bůh? Mohou to být, podle měřítek světa, obyčejní muži a ženy, ale byli o samotě s Bohem a nyní mluví s autoritou a s přesvědčivostí Ducha Svatého. Prorok Daniel byl jedním z nich.

Daniel byl ukázněný, kurážný, neobyčejně nadaný, obyčejný věřící by měl pocit, že se s ním nemůže srovnávat. Ale Daniel je příkladem velkého muže, který byl plně lidský a měl lidské slabosti. Jeho příběh nás má naučit, jak se dotknout Boha – aby se Bůh dotýkal nás.

Prorok Izajáš kázal často o Boží odplatě za hřích. Mluvil o dni zkázy a zoufalství, který přijde na ty, kdo žijí ve vzpouře, a přesto se uprostřed jednoho ze svých nejhrůzostrašnějších poselství o Pánově dni hněvu zastavil a zvolal: „Milosrdenství Hospodinovo budu připomínat … všechno, co nám Hospodin prokázal … podle svého slitování, podle svého velikého milosrdenství“ (Izajáš 63,7).

Bůh stvořil člověka proto, aby s ním měl společenství. Jeho věčným záměrem bylo, aby měl člověk účast na jeho společenství lásky, přijetí, něhy a opravdového poznání jeden druhého. Pak do světa vstoupil hřích a otřásl celým tím konceptem přátelství, a spolu s hříchem přišel stud, odcizení, oddělení, beznaděj. Ale pak se na scéně objevil Ježíš!

„Vím, že máte mnoho nesnází a pokušení. Radujte se z toho, protože čím obtížnější bude cesta vaší víry, tím více poroste vaše vytrvalost. Když ve všem obstojíte, stanete se skutečně zralými křesťany.“ (Jakub 1,2-4 Slovo na cestu)