Czech Devotionals

V Božím slově je mnoho příkladů neuvěřitelných událostí, které se staly, když se Boží lidé modlili. Například v 2. Královské čteme, že aramejský král obklíčil město, kde byl Boží lid. Bylo tam tak obrovské vojsko, že když je Elíšův služebník uviděl za hradbami města, ptal se: „Co budeme dělat? Jsou početnější a mocnější než my!“ (viz 2.Královská 6,15)

Elíša se modlil a řekl: „Hospodine, otevři mu prosím oči, aby viděl!“ (2. Královská 6,17) Jinými slovy: „Ach, Bože, dal bys opět svému lidu uvidět a pochopit, že ne mocí ani silou, ale tvým Duchem?“

Apoštol Jan dostal zjevení slávy vyvýšeného Krista: „Hle, dveře do nebe otevřené, a ten hlas, který předtím ke mně mluvil a který zněl jako polnice, nyní řekl: ‚Pojď sem, a ukážu ti, co se má stát potom.‘ Ihned jsem se ocitl ve vytržení Ducha: A hle, trůn v nebi, a na tom trůnu někdo seděl...“ (Zjevení 4:1-2).

Pavel píše, „Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás obdařil veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu“ (Efezským 1:3). V podstatě říká, „Všichni, kdo následují Ježíše, jsou obdařeni duchovním, nebeským požehnáním.“ A to je překrásné požehnání.

Noe žil v generaci, která se neřídila žádnými pravidly. Násilí a vraždy byly nekontrolovatelné a nevýslovná špatnost se bezohledně rozšířila.

„Hospodin viděl, jak se na zemi množí lidské zlo … Hospodin litoval, že vůbec učinil člověka… Tehdy si řekl: ‚Člověka, jehož jsem stvořil, smetu z povrchu země a s ním i dobytek, drobnou havěť a nebeské ptactvo! Je mi líto, že jsem je učinil.‘“ (Genesis 6:5-7)

Žijeme v době největšího zjevení evangelia v dějinách. Je mnoho kazatelů, mnoho knih, mnoho mediálních informací o evangeliu, daleko více než kdykoliv dříve. Přesto nikdy nebylo více úzkosti, trápení a zmatků mezi Božím lidem. Pastoři v dnešní době koncipují svá kázání tak, aby pozvedli lidi a pomohli jim vypořádat se se zoufalstvím. Kážou o Boží lásce a trpělivosti, a připomínají nám, že Bůh rozumí našim problémům.  Říkají: „Jen se držte. Posilněte se. Dokonce i Ježíš se cítil opuštěný svým Otcem.“

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží“ (Genesis 1:1-2).

Bůh stvořil všechno – oceány, řeky, ptáky, zvířata, mořské tvory, veškerou vegetaci a „člověka ke svému obrazu“ - a po každém stvořitelském dni prohlásil: „Je to dobré“ (viz Genesis 1:4, 9, 11, 12, 18, 21, 25, 31). Po stvoření muže a ženy, „Bůh jim požehnal a řekl jim: ‚Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte‘“ (1:28).

Strach se projevuje různě – bojíme se odmítnutí, opozice, utrpení, selhání a dalších věcí. Budu upřímný, jenom proto, že jsem pastor, neznamená, že jsem úplně jiný, než ostatní. Mám stejnou touhu být oblíbený a vycházet s ostatními, ani nejsem imunní vůči pokušení strachu.

Tehdy Ježíš řekl svým učedníkům: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne“ (Matouš 16,24).

Je jasné, že být součástí Ježíšovy církve znamená víc než jen věřit. Mnozí křesťané dnes sice pro Ježíše „hlasují“, ale vzápětí odejdou a zapomenou, že by měl mít vládu nad jejich životy. Náš Pán jasně mluví o tom, že pokud mu chceme patřit, budeme muset žít v sebezapření a nést svůj kříž. „Kdo jde za mnou a nebere svůj kříž, není mne hoden“ (Matouš 10,38).

V 51. kapitole knihy Izajáše Hospodin přináší mocné poselství těm, kdo usilují o spravedlnost. Hlásá: „Naslouchejte mi, kdo usilujete o spravedlnost a hledáte Hospodina“ (Izajáš 51,1) O několik veršů dále je opět volá: „vy, kdo znáte spravedlnost, lide, v jehož srdci je můj zákon“ (51,7). Když Izajáš předával toto poselství, jeho bezprostředními posluchači byl Izrael, přesto Bůh směřuje toto volání také každému oddanému věřícímu v současnosti – každému, kdo by následoval Ježíše s větší horlivostí. Bůh později oslovuje své posluchače jako „zkroušená a opilá, ale ne vínem“ (51,21).

Přemýšlej o jednom z nejmocnějších slibů v celém Božím slovu: „Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří. Ať si jejich vody hučí, ať se pění, ať se hory pro jejich zpupnost třesou! Řeka svými toky svlažuje město Boží, svatyni příbytku Nejvyššího. Nepohne se, Bůh je v jeho středu, Bůh mu pomáhá hned při rozbřesku jitra. Pronárody hlučí, království se hroutí, jen vydá hlas a země se rozplývá.