„A vyšel ven a hořce se rozplakal.“ (Lukáš 22,62) Zde vidíme krátce před Ježíšovým ukřižováním Petra, jak zmatený ze svého selhání, zoufale pláče. Petr byl následovník Krista, který prohlásil: „Pro Tebe jsem ochoten žít, a také s tebou a pro Tebe zemřít.“ (viz Matouš 26,35) Nicméně krátce nato Petr dokonce popřel, že by Krista znal, a také na to přísahal.
Pokušení je zvaní nebo lákání ke spáchání nemorálního činu. Právě teď satan zuří nad zemí jako řvoucí lev a zkouší nalákat křesťany ke zlému. Nikdo není imunní, a čím blíže se dostaneš k Bohu, tím víc se tě bude satan snažit pokoušet.
Žijeme-li vírou, nikdy se nebudeme bát o budoucnost Boží církve. „Na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ (Matouš 16,18) Tento Ježíšův slib dal odvahu víře celých generací. Podepře i naši generaci.
Apoštol Pavel napsal: „Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ (Římanům 8,16) Rčení „Boží děti“ je často použito k popsání věřících, ale tato slova by neměla být používána příliš lehkovážně, s malým porozuměním síly a hloubky jejich skutečného významu.
Být Božím dítětem znamená jednoduše být závislý na Bohu; to znamená: „ten, který není schopen existovat nebo fungovat bez pomoci.“ Boží dítě ví, že nemůže řídit svůj vlastní život bez Pánovy každodenní pomoci.
Jak má Boží lid reagovat uprostřed doby kolísání a otřesů? Nikdy se nemusíš bát, pokud jsi vyznal Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele. Ti, kteří jsou v Kristu, jsou navždy chráněni krví, kterou Ježíš za ně prolil a tato pravda je úhelným kamenem naší víry. Určuje, jak o všem přemýšlíme a co děláme bez ohledu na to, co se kolem nás děje.
Svatý a pomazaný – tyto dva důležité prvky Ježíšova života mají být také součástí našich životů. Jsme povoláni, abychom byli svatí a pomazaní, některé křesťany to ale může zastrašovat. „Žiji morálním životem a dělám, co mohu, abych byl zbožný – ale svatý? A pomazaný? Jak by k tomu mohlo dojít při těch všech mých selháních?“
Je to zvláštní, ale Bůh si rád vybírá ty nejnevhodnější, nepřipravené a nedokonalé lidi k dosažení úžasných věcí. Abraham lhal, když byl pod tlakem, Mojžíš zabil člověka, než se stal vysvoboditelem Izraele, rodina krále Davida se na něj nejprve dívala jako na pouhého pasáčka a apoštol Petr byl rybář bez teologického vzdělání.
„A pro jejich nevěru tam [Ježíš] mnoho mocných činů nevykonal.“ (Matouš 13,58) Nevěra vždy brání plnosti Božího zjevení a požehnání a Písmo jasně ukazuje, že Bůh ji nebere na lehkou váhu. Dokazuje nám to příběh krále Asy, spravedlivého krále a potomka Davida, který vládl nad Judou. (2.Paralipomenon 14. až 16. kap.)
Mnoho hlasů v dnešní církvi volá po novém druhu lásky, kterou mají křesťané projevovat. Mluví o lásce, ve které se biblická pravda musí ohýbat s dobou. Podle jejich evangelia není potřeba osobní posvěcení a proměna, stačí přijmout Krista. Pokání není nutné. Cílem tohoto evangelia je jednoduše odstranit každou bariéru pro osobní přijetí Krista.
Ježíš řekl, že přišel, aby hledal a zachránil ztracené. Měl moc podmanit si větry a vlny, přesto, když přišel, pokorně sloužil. Evangelia nám říkají, že trpělivě naslouchal volání lidí se zlomeným srdcem. Mnozí Krista prosili, aby je vysvobodil z jejich utrpení a naplnil jejich potřeby. Uzdravoval nemocné, otevíral oči slepých, hluchým dával sluch, uvolnil svázané jazyky a uzdravoval mrzáky, aby chodili. Ježíš osvobozoval zajatce z každé podoby otroctví - dokonce vzkřísil mrtvé.