Apoštol Pavel hovoří o velkém odpadnutí, které v posledních dnech přijde na Zemi. Co je to odpadnutí? Je to „odmítnutí pravdy, v kterou člověk kdysi uvěřil a hlásal.“ Jednoduše řečeno, je to odpadnutí od Boží pravdy. Pavel píše o přicházejícím odpadnutí: „Pokud jde o příchod našeho Pána Ježíše Krista a naše shromáždění k němu, žádáme vás, bratři, abyste se nenechali snadno otřást ve svém poznání ani vylekat buď skrze ducha, nebo skrze slovo nebo skrze dopis, vydávaný za náš, jako by den Pánův již nastal.

Kniha Jób zaznamenává mnoho otázek, které tento trpící svatý pokládal nebeskému Otci během svého velkého soužení. Proč na něho přichází tak velké utrpení? Proč je jeho život tak bezvýznamný, když býval tak plodný a prosperující? Jaký to všechno má smysl? Boží odpověď Jóbovi je neobvyklá a jedinečná, protože mu odpovídá touto otázkou: „Vytáhneš udicí livjátana?“ (Jób 40,20) Ve starověku byl livjátan obrovský mořský tvor nebo dokonce vodní příšera podobná hadu, a tady představovala boj imaginárních rozměrů.

Bible nazývá Boha Stvořitelem, Utěšitelem a Králem. Také jej nazývá „Vyslyšitelem modliteb“. Toto je jeden z nejmilejších, leč nejméně známých popisů Pána v Písmu: „K tobě, jenž vyslýcháš modlitby, přichází každý člověk.“ Nebo více literárně: „Vyslyšiteli modlitby, k tobě přichází každý člověk.“ (Žalm 65,3)

Bůh se rozhodl splnit své cíle zde na zemi skrze pouhé lidi. Jedním z nejvíce povzbuzujících veršů v Bibli je 2.Korintským 4,7: „Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.“ Potom Pavel pokračuje v popisu těchto pozemských nádob – umírající muži, trápení ze všech stran, zmatení, pronásledovaní, zdeptaní.

Ačkoli se v církvi neustále mluví o odpuštění, obnově a uzdravení, ve skutečnosti se to jen málo mezi křesťany projevuje. Všichni si o sobě rádi myslíme, že sloužíme ke smíření, zvedáme padající a vždy odpouštíme a zapomínáme. Ale i mnozí velmi duchovní neprojevují ducha odpuštění.

Je pro nás těžké odpustit těm, kdo zranili naši hrdost, jsou nevděční; nebo nás podvádí. Většina křesťanů neví, jak reagovat na kritiku. Nejrůznějšími způsoby skrýváme své rozhořčení, a stali jsme se mistry ve výmluvnosti na svou obranu. Ano, dotčená hrdost je hrozná věc.

„A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.“ (2.Korintským 12,9) Apoštol Pavel slábl kvůli problémům a utrpení, ale i když byl zdeptaný, nebyl zoufalý. Radoval se i v období slabosti, protože právě v tom bylo tajemství Kristovy moci v jeho životě. Ve slabosti se stával silným.

Ježíš řekl jednoho dne svým učedníkům: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a každý den vezme svůj kříž a následuje mne.“ (Lukáš 9,23). Ale sám Ježíš padl pod tíhou svého kříže, unaven, vyčerpán, neschopný nést jej dál. Jan říká: „Nesl svůj kříž a vyšel na místo zvané ... Golgota“ (Jan 19,17). Bible nemluví o tom, jak daleko si Ježíš svůj kříž nesl, ale víme, že přinutili jistého Šimona z Kyrény, aby kříž vzal a donesl jej na místo ukřižování (viz Matouš 27,32).

„Stalo se Hospodinovo slovo k Jonášovi podruhé.“ (Jonáš 3,1) Ve známém příběhu o Jonášovi a velrybě řekl Bůh Jonášovi, aby šel do zkaženého města Ninive a mluvil k nim o soudu, ale Jonáš neposlechl a utekl před Božím hlasem. V tomto verši však vidíme, že Boží milost se k němu vztáhla a dala mu druhou možnost.

„Neboť žít, to je pro mě Kristus a umřít, to je zisk.“ (Filipským 1,21) Každý z nás může žít pro Krista s takovým zápalem, jakým byl naplněn Pavel. Sám, bez vnější pomoci, pod vedením Ducha Svatého, šířil křesťanství v Římské Říši. Nezáleželo mu na tom, zda bude žít nebo zemře, usiloval pouze o šíření Božího království.

Bůh na Tebe nezapomněl! Ví přesně, kde jsi, čím právě procházíš, sleduje každý krok na tvé cestě. Příliš často křesťané v době krize zapomínají, že je Bůh má v dlani své ruky. Namísto toho, stejně jako děti Izraele, mají strach ze zničení nepřítelem. Pro Boha musí být složité pochopit, proč mu jeho děti nedůvěřují, když jsou na dně a v nouzi. „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále:“ (Izajáš 49,15-16)