„Právě přijížděl etiopský dvořan … Ten vykonal pouť do Jeruzaléma a nyní se vracel na svém voze a četl proroka Izajáše. Duch řekl Filipovi: ‚Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!‘“ (Skutky 8,27-29).
Tento etiopský dvořan, správce všech pokladů kandaky, etiopské královny, byl v Jeruzalémském chrámě uctít Boha, a hledal, jak se vydat novým životním směrem. Na zpáteční cestě s hledajícím srdcem četl Písmo ve svém voze.
My, křesťané, se účastníme války proti Satanovi jako zvláštní vyslanci. Musíme sice denně bojovat proti neviditelným silám a mocnostem, ale Bůh nás vybavil plnou duchovní výzbrojí – štítem víry, přilbou spasení, pancířem spravedlnosti a dalšími.
„Oblečte si celou Boží zbroj, abyste se mohli postavit ďáblovým úkladům. Náš zápas totiž není proti krvi a tělu, ale proti vládám, mocnostem a světovládcům přítomné temnoty, proti duchovním silám zla v nebeských sférách.“ (Efezským 6,11-12)
Jan Křtitel byl mužem slova. Celý svůj život strávil studiem Písma o samotě a rozjímáním nad zákonem. Ukázal na Ježíše a řekl. „Hle, beránek Boží“ (Jan 1,29). Viděl Ducha svatého, který sestoupil na Krista jako holubice a slyšel Otcův hlas, který prohlásil Ježíše za svého vlastního Syna. Nyní se Jan ocitl ve vězení, jeho mocná, pomazaná služba byla zastavena zkaženým králem Herodem (viz Lukáš 3,19-20). Zástupy, které následovaly Jana, byly nyní pryč – „hlas volajícího na poušti“ ztichl.
Král Nebúkadnesar nechal v Babyloně postavit zlatou sochu a vyžadoval, aby ji všichni uctívali. Každý úředník, vůdce a občan Babylonu a dalších více než sta provincií musel pokleknout před tímto bohem nebo čelit smrti upálením v obrovských pecích. Našli se ale tři oddaní judští mládenci, kteří se odmítli poklonit, a rozzlobený král je nechal vhodit do rozpálené pece. Pán ale sestoupil a zachránil své služebníky a král Nebúkadnesar zvolal: „Požehnán buď Bůh Šadrakův, Méšakův a Abed-negův, který poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří na něj spoléhali.
Být plně odevzdán Bohu něco stojí, ale také přináší velkou odměnu. Když jste vlažnými a pouze máte formu zbožnosti bez moci — bez přemíry hříchů nebo svatosti — jste přijímáni a váš život je relativně klidný. Nepůsobíte problémy nikomu, ani ďáblu.
Když dostanete hlad po Bohu a začnete se nořit do jeho Slova, lidé vás často nebudou chápat. Vaše chuť po světských věcech je stále menší a vaše duchovní rozlišování roste. Jste zlomení a zkroušení v duchu, a stanete se břemenem pro církev. Očekáváte, že se vaši přátelé budou s vámi radovat, ale místo toho vás začnou nazývat fanatiky.
„Jeden z farizeů ho pozval, aby s ním pojedl. Vešel tedy do domu toho farizea a stoloval s ním. A hle, jedna městská hříšnice se dozvěděla, že Ježíš stoluje v domě toho farizea. Přinesla alabastrovou nádobku s mastí, poklekla s pláčem zezadu u jeho nohou, začala mu skrápět nohy slzami a vlastními vlasy je utírala; líbala mu nohy a mazala je mastí.“ (Lukáš 7,36-38)
„Zdalipak půst, který si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?“ (Izajáš 58,6)
Skrze modlitbu a půst Bůh uvolní něco nadpřirozeného. Izajáš 58,10 nám říká: „Budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“
Když Duch Svatý probudil církev a první následovníci Ježíše byli naplněni Duchem Svatým, výsledkem byla okamžitá změna ve všech oblastech jejich života.
Když Pavel psal list do Filip, byl zrovna ve vězení v Římě, kde byl doslova přivázán k vojákovi. Podmínky byly hrozné a Pavel čelil obrovskému ponížení, neměl ani chvilku, kdy mohl být sám a na svobodě.
Přemýšlejte o tom. Mluvíme tu o muži, který byl velmi aktivní a podnikal dlouhé cesty po souši i po moři, aby navštívil Boží lid a sdílel se s nimi. Pavel měl obrovskou radost z návštěv sborů, které v té oblasti založil. Ale nyní byl uvázán na jednom místě, byl doslova připoután k nejtvrdším a nejbezbožnějším mužům té doby.
Abrahamovi se zjevil Hospodin a dal mu neuvěřitelný pokyn: „Odejdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu.“ (Genesis 12,1)
To bylo něco! Z ničeho nic si Bůh vybral člověka a řekl mu: „Chci, aby ses zvedl a šel. Abys opustil svůj domov, své příbuzné, dokonce i svou zemi. Posílám tě na jedno místo a cestou ti ukážu, kudy se vydat.“
Jak Abraham na tak neskutečné slovo od Boha reagoval? „Vírou Abraham poslechl Boží volání, aby šel na místo, jež měl dědičně získat. Přestože nevěděl, kam jde, vydal se na cestu.“ (Židům 11,8)