Podle posledních studií bude v roce 2020 islám největším náboženstvím v Norsku a všech skandinávských zemích. Pokud je to pravda, můžeme očekávat, že se během dalších několika let stane islám v Norsku i státním náboženstvím. To se totiž v minulosti stalo ve všech státech, kde se islám takto rozvinul.
„Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“ (Římanům 2,4).
Co myslí Pavel tím, když říká, že někdo pohrdá bohatstvím Kristovy dobroty? Slovo pohrdá zde znamená: „Nemyslí si, že je to možné“. Jinými slovy, tento věřící říká: „Taková milost a takový soucit není možný. To nedokážu pochopit.“ Nepasuje to do jeho pojetí víry. Takže místo toho, aby to přijal, se v mysli staví proti tomu.
Přehlédl v podobenství z Matouše 18:23-35 král hřích svého služebníka? Podíval se na jeho dluh a pak jej pouze prominul? Ne, vůbec ne. Skutečnost je taková, že svým odpuštěním vložil král na tohoto muže nelehkou zodpovědnost, zodpovědnost větší než břemeno jeho dluhu. Vskutku, tento služebník nyní dlužil svému pánovi více než kdykoli předtím. Jak to? Byl zodpovědný odpustit druhým a milovat je stejně, jako to král udělal pro něj.
Ježíš nám ukázal na podobenství v Matoušovi 18:23-35 příklad věřícího, obdarovaného služebníka, který je náhle odhalen jako největší ze všech dlužníků. Je tu kdosi, kdo je nehodný, plný špatných motivů, vůbec si nezaslouží slitování. Přesto mu jeho pán upřímně a svobodně odpouští – právě tak, jako to Ježíš udělal pro tebe a pro mě.
Dovolte, abych tu krátce promluvil o pokání. Tento pojem je často definován jako „obrat“. Mluví se o udělání čelem vzad, obratu o 180 stupňů od dřívějších způsobů. Také se o pokání říká, že má být doprovázeno zbožnou lítostí.
Když přišlo do Jeruzaléma probuzení, promluvil k apoštolu Filipovi anděl a poslal ho do pouště Gaza, aby se tam setkal s etiopským dvořanem jedoucím v kočáře. Filip zjistil, že tento muž čte nahlas z knihy Izajáše, a tak se ho zeptal: „Rozumíš tomu, co čteš?“ (Skutky 8:30).
„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař“ (Jan 15:1).
Když o sobě Ježíš hovoří jako o „pravém“ vinném kmeni, říká nám více než přesné informace. „Pravý“ je zde užito ve smyslu „pravý přítel“ - znamená skutečný, ryzí, spolehlivý, ochotný pomoci.
Nemáme žádný lepší příklad, jak Bůh mocně jedná ve městě, než je ten ve Skutcích 11:20 - 21:"Někteří z nich byli muži z Kypru a z Kyrény; ti přišli do Antiochie a mluvili i k Helénistům a zvěstovali Pána Ježíše. A Pánova ruka byla s nimi; veliký počet lidí uvěřil a obrátil se k Pánu."
V osmé kapitole Markova evangelia Ježíš znovu nasytil zástup - tentokrát čtyřtisícový - sedmi bochníky chleba a několika rybami. A znovu učedníci posbírali několik košů nalámaných kousků, které zbyly. (Marek 8:5-8). Ale Kristus poznal, že učedníci stále nepochopili jeho moc činit zázraky a tak se jich zeptal, "Ještě máte tvrdé srdce?" (Marek 8:17)
Bůh řekl Izraeli: „Nevěřili jste Mi, když jsem vám řekl, že se není čeho bát, že budu bojovat za vás. Úplně jste zapomněli, že jsem vás nosil jako dítě a staral se o vás. Nikdy jste Mi nedůvěřovali, ačkoli jsem šel před vámi, ve dne jsem vám dal oblak, aby vás chránil před pražícím sluncem, a v tmavé noci vám můj oheň svítil na cestu a utěšoval vás. Ale vy jste přesto pochybovali, pošpinili Mě a udělali ze Mě lháře“ (viz Deuteronomium 1, 27-35).
Možná si vzpomínáš na starozákonní příběh o izraelských špezích, kteří byli posláni na výzvědy do Zaslíbené země. Vrátili se a říkali: „Ano, je to země oplývající mlékem a medem. Ale také je plná obrů a opevněných měst. Nedokážeme se postavit proti těmto lidem. Ve srovnání s nimi jsme jako pouhé kobylky“ (viz 4. Mojžíšova 13).
Nuže, tito muži neobviňovali Boha. Nikdy neřekli: „Bůh není schopen. Není dost silný.“ Neodvážili se vyslovit takovou nevíru. Místo toho se zaměřili na sebe a řekli: „My nejsme schopni. V očích našich nepřítel jsme jako pouhý hmyz.“