Když jsme uprostřed zkoušky, musíme odklonit náš pohled od problémů. V takových časech musíme sami sebe povzbudit, říkajíc si, „Můj Bůh dokáže cokoliv – a On na mě nezapomněl. Má na mě upřené své oči, když se prokousávám touto těžkou zkouškou. A vím, ať věci vypadají sebeděsivěji, že On má vše pod kontrolou. Nikdo a ani žádná moc nemůže změnit plány, jaké On pro mě má.“

Někteří křesťané hledají pomoc v každodenních maličkostech. Dejme tomu rozhodnutí, jakou si koupit značku zubní pasty, ale Bůh by vám na to odpověděl: „Hlavní je, abyste si je čistili každý den.“ Existují věci, na které nepotřebujeme Jeho explicitní vodítko, protože o nich víme, že je třeba je činit – tohle se dočteme ve Slově.

Líbí se mi přemrštěná představa Ježíše, Dobrého pastýře, jak bere na svá ramena jehně a odnáší je do bezpečí. Miluji příběh o tom, jak Kristus nasytil hladové zástupy chlebem a rybami. A žasnu při pohledu na něho, když vstal živý z hrobky za ranního vzkříšení!

Existuje však jedno znázornění Ježíše, které se zdá, že se k němu, po pravdě řečeno, nehodí. Rád bych věděl, proč je Bůh vložil i do Bible.

Izajáš předpověděl, že Satan bude poražen. Také viděl, jak Hospodin svrhl moc a pýchu hříšných knížectví. „Ruka Hospodinova spočine na této hoře, ale Moáb bude zašlapán, jako bývá šlapána sláma do hnoje“ (Izajáš 25,10).

Izajáš to řekl jasně: Satanova porážka se odehraje na hoře, na místě modlitby a uctívání, kde se zjeví Kristova přítomnost. Moáb byl tehdejší nepřítel Izraele. Stal se ale symbolem reprezentujícím vše, co bylo ďábelské a satanské.

V nadcházejících dnech se mnoho lidí dostane do přítomnosti Krista a Jeho moci. Ti, kdo se k Němu plně navrátí - kdo vyznají hříchy, odpustí a ponoří se do modlitby a Jeho Slova - zažijí, že všechny jejich slzy se promění v radost. Všude na světě už tečou řeky slz těch, kdo už byli vysvobozeni. Po staletích v satanských poutech jsou z nich lidé uvolňováni a pláčou slzy pokání a chvály svému Zachránci.

Na této hoře odstraní závoj všechny lidi halící, roušku kryjící všechny národy“ (Izaiáš 25, 7).

Tento verš obsahuje dvě úžasná proroctví. První z nich se týká Židů. Rouška, o které zde Izaiáš mluví, je duchovní slepota, která halí srdce Židů už od dob Mojžíšových. O této slepotě hodně píše i apoštol Pavel:

Cítí příchozí ve tvé domácnosti Ježíšovu přítomnost? Proniká vůně Ježíšovy svatosti tvou rodinou, tvým manželstvím, tvými vztahy? Přimlouvají se členové tvé rodiny v slzách, pláčou zdrceni, upřímně touží všechno napravit? Nebo tam vládne tělesnost?

Domácnost každého křesťana by měla být důležitým místem, horou oddělenou od světa a tělesnosti, svatou hodovní síní s Kristem. A přece tomu tak v mnoha křesťanských domovech není, protože tam ulpívá nečistota. Dovnitř vniká skrze internet a televizi oplzlost, násilí a bezbožnost.

Před několika lety jsem se vydal se svými přáteli na výlet do San Antonia v Texasu. Chtěli jsme navštívit Alama. Jeden z nás se nabídl, že bude navigovat. „Je to moje rodné město a potěšilo by mě, kdybych vás mohl vést,“ řekl. Jakmile jsme ale přijeli do San Antonia, trochu nás zmátlo, že jsme už třikrát projeli okolo stejného obchodního domu.

„Hele, nejezdíme pořád dokola?“, zeptal se někdo. „Ne, kdepak, blížíme se k cíli,“ ujišťoval nás náš přítel.

Poté co zapřel Ježíše třikrát—přesně tak jak Pán řekl, že se stane—musel si Petr uvědomit, že není v jeho vlastních silách plnit Pánova přikázání. Ježíš řekl učedníkům, “Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13:34-35).

V Izajáši 25 Bůh ukazuje prorokovi okázalou, nadpřirozenou hostinu, odehrávající se na hoře: “Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné” (Isaiah 25:6).