Czech Devotionals

Žijeme ve dnech konečné přípravy. V nebi, v pekle a na zemi vypukla obrovská aktivita, protože celé stvoření očekává vyvrcholení dějin člověka.

Kdyby nám Duch svatý sňal šupiny z očí, my věřící bychom se zaradovali i zděsili nad tím, co bychom viděli. Křičeli bychom: "Co se děje!" Proč každý spěchá s takovým zaujetím a odhodlaností? Co se má dít?

Právě teď nebesa hoří očekáváním! Je bez debaty, že právě teď se blíží poslední konflikt - období, kdy každý nepřítel bude položen pod nohy našeho Pána. Bůh se pilně připravuje.

Položím vám jednoduchou otázku: byli jste vysvobozeni? Asi řeknete, no samozřejmě, Ježíš mě vykoupil a posvětil mě a já žiju pro Něj. To je přece svědectví každého věřícího.

Další otázka tedy zní: Odráží váš každodenní život tu úžasnou svobodu, kterou jste teď popsali? Řekli by vaši přátelé, manželé a manželky, děti, že jste vysvobozeni? Nebo patříte k zástupům křesťanů co mají pocit, že se vezou na duchovní horské dráze? Jednu chvíli je váš život s Ježíšem velmi duchovní a hned potom se propadáte do hlubin velmi světských?

Probuzení nikdy nebyla důsledkem výmluvných nebo chytrých kázání. Kdybys měřil čas setkávání stopkami, objevil bys, že mnohem více času je věnováno modlitbě, pláči a pokání než kázání. V „Probuzení modlitebního setkávání“ v roce 1857 až 59 nebylo doslova žádné kázání. Přesto to zjevně vedlo k největšímu duchovnímu probuzení v americké historii: odhaduje se, že napříč USA se obrátilo k 1 000 000 lidí. Tehdy čítala populace národa jen 30 000 000. Dnes by to odpovídalo 9 000 000 lidí, kteří by v pokání padali na kolena.

Je možné opravdu milovat Pána, mít srdce pro Boha, vynakládat čas a peníze pro jeho dílo, dávat Ho na první místo, být mu oddaný – a přesto si ponechat oblasti, ve kterých neposloucháme jasné Boží slovo?

Modlitba a pokora společně s nenávistí ke hříchu přetvářejí „mysl pro práci.“ „Stavěli jsme hradby dále, byly již z poloviny hotovy, protože lid byl srdcem při práci“ (Nehemjáš 4:6). Pravé probuzení svatosti vždy vybudí pracovníky. Knihy, semináře a kázání je nevytvoří – takovou moc má pouze probuzení!

V roce 1986 jsem se procházel po Times Square v New Yorku a plakal jsem a smutnil nad vším tím hříchem. Vrátil jsem se do Texasu, kde jsem bydlel, a plakal jsem a smutnil ještě více než rok. Poté mi Bůh řekl: „Běž s tou zkázou něco udělat.“

Šel jsem a viděl jsem tu hrůzu, ale plně zlomený jsem byl až ve chvíli, kdy jsem pocítil naději a chuť začít opravovat zeď!

Viděli jste „zkázu“ ve svém životě? Zhřešili jste jako David a pošpinili Jeho jméno? Je ve vaší zdi trhlina, něco, co není opraveno?

Už jsem si myslel, že vím, co to je mít ztrápené srdce. Myslel jsem si, že jsem zažil hodně krušných chvil – dokud mi Duch svatý neotevřel oči, abych lépe porozuměl významu tohoto slova.

David řekl: „Hospodin je blízko ztrápeným srdcím, sklíčené v duchu zachrání“ (Žalm 34:19, B21).

Proč nám připadá, že donekonečna bojujeme? Napadá mne kreslený vtip, kde sedí ďábel na jednom rameni a anděl na druhém a oba zápasí o naši pozornost. Pravda, jsme vtaženi do boje, ale trochu jinak. Pavel neprožívá žádné dramatické hnutí mysli když hovoří o našem skutečném vnitřním rozporu v Římanům: „Víme, že zákon je svatý – já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. … Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro“ (Římanům 7:14-15, 18).

Americká církev je již dlouho uchvácena společností okolo sebe. Teologie pokleslé společnosti se stala teologií také mnoha, kteří náleží k Božímu lidu. Ale nyní povstává další generace – generace lidí, kteří jsou už unavení z pustiny, unavení z bezmocnosti, unavení z toho, že Ježíšovo jméno je neustále pošlapáváno.

Poslední dobou mi Pán ukazoval něco ohledně důvěry k Němu, předtím jsem to vůbec neviděl! Žalmista napsal: "Ty jsi svatý,trůníš na chvalách Izraele. V tebe doufali naši otcové, doufali, a tys je vytrhoval. (Zalm 22:4-5, EP)

David vytrvale svědčil: "Hledám útočiště v Hospodinu." (Žalm 11:1, EP) "Bože můj, v tebe doufám." (Žalm 25:2, ČSP) Hebrejský kořen slova důvěřovat je vysvětlen jako "vrhnout se do propasti." To je jako když díte slyší říkat tatínka "Skoč!" a důvěřivě poslechne, vrhá se přes okraj rovnou do náruče svého táty.