Mnoho lidí si myslí, že moje vášeň pro Ježíše pochází z roků studia, modlitby a služby, ale v tom se mýlí. Pochází z vidění Boha, který ke mně přišel, když mě život nechal zcela nahého a opuštěného. Pochází z pocitu Boží přítomnosti v okamžicích mého největšího zklamání a deprese. Pochází z toho, že jsem znovu a znovu tváří v tvář neuvěřitelnému nebezpečí viděl nad sebou Boží ruku.

Kádeš je místo zjevné nemožnosti. Ten název pochází z hebrejského slova, kořene, které znamená „uprchlík, tulák, poutník.“ Ve zkratce, pokud uděláš špatné rozhodnutí na tomto místě, skončíš touláním se divočinou po zbytek života.

Mnoho křesťanů se zde právě teď nachází. Bůh jim dal své zavazující sliby. Dal jim s Ním úžasnou minulost, činil jim zázrak za zázrakem vykoupení. Ale přišel k nim ten zlý se lží, říkal jim, že to nezvládnou. Přesvědčil je, že nejsou dost dobří, že Bůh se na ně stále hněvá za jejich minulé hříchy a že jim nikdy neodpustí.

Mojžíš popsal tragický omyl, kterého se Izrael dopustil v Kádeš - Barneji (Numeri 13 a 14). Stalo se to krátce po překročení Rudého moře. Bůh přikázal Izraelcům, aby odvážně vkročili do Kanaánu a dal jim svoje mocné slovo ujištění:

V páté knize Mojžíšově poukazuje Mojžíš na nebezpečí nevíry. A varoval, že pokud se nebudeme mít na pozoru, budeme trpět stejně strašnými důsledky jako ti, kteří selhali před námi: „Aby snad někdo po jejich příkladu nepadl kvůli neposlušnosti.“ (Židům 4:11). V podstatě říká: „Nezáleží na tom, jakým nemožnostem čelíš nebo jak nemožné se věci mohou jevit. Nesmíš upadnout do stejného hříchu nevíry. Jinak skončíš na strašné poušti jako oni. A budeš po ní putovat po zbytek svého života.“

Celá kniha Deuteronomium je vlastně jediná řeč, kterou pronesl Mojžíš těsně před svou smrtí. Je to shrnutí posledních 40 let, které Izrael strávil putováním v poušti a které Mojžíš předkládá nové generaci Izraelců.

Mojžíš takto k lidu promluvil v Kádeš-Barné, důležitém místě jejich historie. Byli na hranici Kanánu, země zaslíbené, na stejném místě, kde stáli jejich otcové před 38 lety. Na tom místě, kde Bůh starší generaci zabránil do země zaslíbené vejít. Kromě Jošuy a Káleba je všechny poslal zpátky do pustiny, kde měli bloudit, dokud celá generace nevymře.

Lidé, se kterými se Ježíš setkal, mu stále pokládali dva druhy otázek. Tyto otázky odhalovaly všechno o srdcích těch, kdo se na ně ptali. První typ dotazů byl obviňující. Náboženství vůdci se Krista stále dokola ptali: „Proč jíš a piješ s hříšníky? Jak tě mohl poslat Bůh, když máš takovou pověst?

Druhý typ otázky byl od lidí, kteří se potýkali s životními problémy: „Mohl bys uzdravit mou nemocnou dceru? Mohl bys osvobodit mého syna, který je posedlý démony? Mohl bys vyléčit mé krvácení, které mě sužuje celý život? Ježíši, mohl bys mi pomoci?“

Neuvědomoval jsem si, jak jsem byl vinen tímto strašným hříchem, až do svého nedávného kázání na Britských ostrovech. Mého syna Garyho a mě tam vezl jeden z místních pastorů. Slušně se nás zeptal, jak probíhají naše kázání. Ale když jsem se mu snažil odpovědět, přerušil mě a vyprávěl o svých vlastních shromážděních. To se stalo několikrát. Pokaždé mě „trumfnul“ vyprávěním, že mívá větší účast a navštívil více zemí než já.

„Panovník Hospodin mi dal jazyk učených, abych uměl znaveného slovem posílit. Ráno za ránem mě probouzí, probouzí mé uši, abych slyšel jako učedník. Panovník Hospodin mi uši otevřel a já se nevzpouzel, neodvracel jsem se zpět“ (Izajáš 50:4-5)

Všimněte si druhé věty: Ježíš byl každé ráno probuzen Duchem svatým. A Duch naladil Jeho uši, aby slyšel Slovo svého nebeského Otce. Když Kristus svědčí: „Nevzpouzel jsem se ani jsem se neodvracel zpět,“ říká tím: „Když jsem byl na Zemi, můj Otec mě naučil, co mám říkat, dělat a slyšet. A já jsem se od toho nikdy neodvrátil.“

Žalm 50 vyjmenovává hřích nečistého používání úst a jeho důsledky. Mnozí v Božím domě berou Jeho slovo v této věci na lehkou váhu. 

Svá ústa propůjčuješ zlu a tvůj jazyk se zaplétá  se lstí. Posadíš se, mluvíš proti svému bratru, haníš syna své matky....Představoval sis,  že jsem jako ty. Kárám tě a předložím ti to před oči. ...Ten, kdo obětuje oběť díků, ten mě oslaví. Kdo napraví svou cestu, tomu ukážu Boží spásu. (Žalm 50:19 - 23, ČSP). 

Jakub varuje církev: „I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem.“ (Jakub 3, 6).

Podobné varování najdeme i v Izaiášovi: „Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: ‚Tu jsem!‘ Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova.“ (Izaiáš 58, 9). Slovo ničemný, které je zde použito, označuje v hebrejštině hrubost, neúctu, drzost.