Pokud kráčíš s Pánem, budeš odměněn světlem, směrem, bystrostí, zjevením – jistým věděním! Jak na tomto světě každým dnem stárneš, tak bude světlo jasnější a jasnější. Máš namířeno ke slunci. Zacharjáš předpověděl, že Kristus přišel, „aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.“ (Lukáš 1:79)
Ti, kdo zanedbávají Pána, pouští ďábla k sobě a brzy se vymykají kontrole. Takový člověk má naprosto pokřivený obraz sebe samého. Jeho pocity a myšlenky se nedají usměrnit stejně jako jejich jazyk, který je pod vlivem hořkosti a vzteku.
Hospodin natáhl ruku a vzal Enocha k sobě jako odpověď na jeho víru. Enoch už déle nemohl stát za oponou – musel vidět Pána! Modlil se a věřil, že Bůh může vyslyšet jeho touhu být v Jeho opravdové přítomnosti. Byl tak tady na Zemi tak „mimo“, že řekl Bohu: „Přijď! Tady už pro mě nic není.“
Je jednou z největších tragédií současné generace – a nevýslovným Božím zármutkem– že tolik křesťanů není opravdově šťastných! Nedostatek vítězství v Kristu je otřesný! Tolik křesťanů je horkých, a pak náhle ochladnou. Jeden týden jsou nahoře a další týden jsou dole. Nedokáží se vypořádat se strachem. Deprese je válcuje jako parní válec.
„I vzal Terach svého syna Abrama a vnuka Lota, syna Háranova, a snachu Sáraj, ženu svého syna Abrama, a vyšli spolu z Kaldejského Uru. Cestou do země kenaanské přišli do Cháranu a usadili se tam“ (Genesis 11:31).
Nevím, jaký byl Terach člověk, protože je toho o něm napsáno velmi málo. Zato víme, že Kaldejský Ur byl nadějnou zemí. Bylo to místo, odkud se začala po světě šířit prosperita.
Získat svět pro Krista stojí více než akademickou přísnost. Správná doktrína sama o sobě nestačí. Prohlášení a vyučování nestačí. Bůh musí být pozván, aby „potvrzoval svědectví znameními“ (viz Židům 2:4). Jinými slovy, evangelium musí být kázáno v síle Ducha Svatého seslaného z nebe.
„Ještě než byl Enoch vzat, měl pověst Božího oblíbence!“ Proč si ho Bůh tolik oblíbil? To právě Enochovo kráčení s Bohem v Bohu vyprodukovalo tu víru, která se Jemu líbí. Tyto dva verše by neměly být používány odděleně. „Ještě než byl vzat, měl pověst Božího oblíbence a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská.“ (Židům 11:5-6).
Naskrz Bible i v průběhu dějin se ti, kdo kráčeli s Bohem stali muži a ženami víry. Kráči-li církev s Bohem každý den, rozmlouvaje neustále se svým Pánem, výsledkem budou lidé plní víry – té pravé víry, která se Bohu líbí.
Elijáš a Henoch, jediní dva proroci, kteří byli vzati do nebe, měli něco společného. Oba nenáviděli hřích a volali proti němu. Chodili tak blízko s Bohem, že nemohli jinak než sdílet Jeho nenávist k bezbožnosti.
U všech, kteří chodí s Bohem, je nepopiratelným důsledkem stále rostoucí nenávist k hříchu - a nejen nenávist, ale také oddělení se od něj. Pokud stále miluješ tento svět a jsi jako doma s bezbožnými, jsi přítelem těch, kdo Jej proklínají, pak nechodíš s Bohem. Hraješ to na obě strany a děláš Mu ostudu.
V dnešní době se mnoho křesťanů utíká schovat před přibývajícími problémy. Takzvaní proroci nabízejí lidem svá bezpečná útočiště. Křesťanští židé dostávají rady, aby před finanční krizí, která se v Americe očekává, utekli do Izraele.
Vím, kde chci být, když se svět hroutí. Až padne finanční trh, chci se vrátit na Wall Street, kde jsem byl i během krachu 19. října 1987. Chci tam být jako Enoch dnešní doby. Chci kráčet a rozmlouvat s Bohem beze strachu coby klidný a odvážný svědek – a kázat Ježíše národu, jehož svět se zhroutil.
„Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal. Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení. Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (Židům 11:5-6).