"Sinci, još sam malo s vama. Tražit ćete me, ali kako već Židovima rekoh, i vama sada kažem: Kamo ja idem, vi ne možete doći. Novu vam zapovijed dajem: Ljubite jedan drugoga; kao što sam ja ljubio vas, ljubite i vi jedan drugoga. Ako imadnete ljubavi jedan prema drugome, po tom će svi upoznati da ste moji učenici" (Iv 13,33-35).
Nedávno přišel jeden mladík dopředu během bohoslužby v církvi Times Square Church. Třásl se a plakal. Řekl mi, že je ze státu Washington a že už ten večer jednou náhodou na naši bohoslužbu přišel. Odešel mezitím na koncert, ale zase se do církve vrátil. Teď chtěl, abych se za něj pomodlil. Zeptal jsem se ho: „Jsou tvoji rodiče věřící?“ Odpověděl: „Ano, pane, jsou a pořád se za mě modlí.“
Pavel se ptá galatské církve, "Běželi jste výborně. Kdo vás zastavil v následování pravdy? Ty přesvědčivé řeči nejsou od Toho, který vás povolává. Trocha kvasu prokvasí celé těsto!" (Gal 5:7-9)
Proto mohl Pavel říci: „A vím, že až k vám přijdu, přijdu s Kristovým plným požehnáním.“ (Římanům 15:29). Měl svatou jistotu ve svém chození s Kristem. Prohlásil: „Proto se snažím, abych měl vždy čisté svědomí před Bohem i před lidmi.“ (Skutky 24:16).
„Jsem jist, že až k vám dojdu, přijdu s plností Kristova požehnání“ (Římanům 15:29). Pavel napsal tato slova křesťanům v Římě. Říkal jim: „Nepochybuji o tom, že až se s vámi setkám, budu mít plnou míru Kristova požehnání“.
Apoštolova slova v sobě obsahují něco, co musí znát každý věřící. A to je, že existují různé stupně či míry Kristova požehnání. Někteří věřící obdrží plnou míru. To je naším cílem, všichni máme přijít do plnosti Pánova požehnání. Někteří křesťané však vstoupí pouze do jeho malé části.
Coby rodina Boží se shromažďujeme v modlitebnách, abychom uctívali, zpívali, naslouchali a dávali. Jenže pokud nejsme opatrní, můžeme skončit jako diváci, namísto abychom žili tak, jak by si Ježíš přál. Často když vidíme lidi v hříchu, namísto abychom jim z něho pomohli, živíme v sobě tichou naději, že budou přistiženi. A když se to stane, cítíme se v právu a myslíme si: "Já jsem to věděl. Život tohoto člověka se vždycky zdál tak trochu mimo."
Těsně předtím, než Ježíš uzdravil hluchého v Markovi 7. kapitole, čteme: "vzhlédl k nebi,vzdychl ....(Mk 7:34a, ČSP). Slovo pro vzdechnout zde označuje slyšitelný vzdech. Zjevně to bylo tak, že Ježíš se zatvářil ztrápeně a z Jeho srdce vyšlo zasténání. Samozřejmě muž je nemohl slyšet, protože byl hluchý - ale co to bylo za bolestivý povzdech?
Co udělal Ježíš ze všeho nejdříve, když k němu přivedli hluchého muže? „Vzal si ho stranou od zástupu“ (Marek 7:33). Kristus okamžitě věděl, co tento hluchý člověk chce. Dychtil po tom, aby se jej někdo dotkl, dychtil po svém vlastním zážitku. Nemohl se spokojit s něčím, co zakusil někdo jiný. Chtěl to zažít na vlastní kůži. Přál si, aby Ježíš otevřel jeho oči a osvobodil jeho jazyk. A mělo se to stát mezi nimi dvěma.
Muž, který byl hluchý a s vadou řeči, měl jedinou naději na uzdravení – dostat se k Ježíši (Marek 7:31-35). Musel se s ním osobně setkat.
V 7. kapitole Markova evangelia vidíme Ježíše činícího velký zázrak. O celém ději pojednává pouze pět veršů:
„Ježíš se vrátil z území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: 'Effatha', což znamená 'otevři se!' I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně“ (Marek 7:31-35).