Kniha Skutků popisuje Štěpána jako muže plného „víry a Ducha svatého, milosti a moci“ (Skutky 6:5, 8). Jednoho dne, když Štěpán svědčil o Ježíši skupině lidí na náměstí, udeřila tragédie. Náboženští fanatici se rozhodli k hanebné věci – vzali kameny a Štěpána doslova kamenovali k smrti.

Písmo nám říká, že v případě nutnosti Ježíš uzdravil „všechny, kteří se ho dotkli.“ (viz Marek 6:56). Přesto jindy nikoho neuzdravil pro lidskou nevíru. Jak Ježíš věděl, kdy uzdravovat a kdy ne? Musel slyšet tichý jemný hlas svého Otce, který mu dával slovo vedení. A on jásal, že slyšel hlas svého Otce.

Kristus slyšel promlouvat hlas svého Otce v hodinách, kdy s Ním byl o samotě. Ježíš skutečně obdržel každé slovo povzbuzení, každé prorocké varování při modlitbě. Prosil Otce, chválil Ho a poddával se Jeho vůli. A po každém zázraku, každém vyučování, každé konfrontaci s farizeji Ježíš spěchal zpátky do společenství s Otcem.

Ježíš musel při své pozemské službě denně spoléhat na vnitřní hlas svého Otce. Musel být na svém Otci závislý po celou dobu, aby slyšel, co mu jeho hlas přikazuje. Jinak by Kristus prostě nemohl činit to, co činil. Musel slyšet hlas svého Otce v každé chvíli, při každém zázraku, a to každý den.

Jak mohl Ježíš slyšet tichý hlas svého Otce? Bible nám ukazuje, že se tak dělo při modlitbě. Znovu a znovu Ježíš odcházel na osamělé místo, aby se modlil. Učil se naslouchat Otcovu hlasu, když byl na kolenou, a Otec mu věrně ukazoval všechno, co má dělat a říkat.

Ježíš žil na zemi v naprosté závislosti na nebeském Otci. Náš Spasitel nic neučinil ani neřekl, dokud to nejprve nezkonzultoval se svým Otcem ve slávě. A nevykonal žádný zázrak kromě těch, které mu Otec přikázal vykonat. Prohlásil: „Mluvím tak, jak mě naučil Otec. … Nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu“ (Jan 8:28-29).

Když čteme evangelia, vidíme, že vše co Ježíš dělal na zemi činil proto, aby se naplnila smlouva, kterou učinil s Otcem. Ježíš hledal ztracené ovce, otevíral oči slepých, křísil mrtvé, otevíral dveře vězení, mluvil slova věčného života, činil zázračné věci, vyháněl démony a uzdravoval všechny choroby. V každém verši evangelií Ježíš naplňoval věci, pro které jej Otec poslal.

Kniha Daniel nám poskytuje prorocký pohled na to, jak bude vypadat válka posledních dnů. Král Nebúkadnezar měl sen a Daniel ho vyložil:

„Ty jsi, králi, viděl jakousi velikou sochu. Byla to obrovská socha a její lesk byl mimořádný. Stála proti tobě a měla strašný vzhled. Hlava té sochy byla z ryzího zlata, její hruď a paže ze stříbra, břicho a boky z mědi, stehna ze železa, nohy dílem ze železa a dílem z hlíny.“ (Daniel 2:21-33)

„Avšak bojím se, aby tak, jako ten had svou vychytralostí oklamal Evu, nebyly i vaše mysli svedeny od prostoty, která je v Kristu.“ (2. Korintským, 11:3).

Pavel nás varuje, abychom se neodchýlili od „prostoty, která je v Kristu“. Řecké slovo prostota zde znamená jedinost, výlučnost. Jinými slovy – „Kristova podstata není složitá a komplikovaná. Pravda o něm je velice jednoduchá: Ježíš je Bůh. On je božský, zrozený z panny, ukřižovaný a zmrtvýchvstalý. Ale bojím se, že jste se vzdálili od této prosté, výlučné pravdy.“

Až ďáblova celosvětová církev vytroubí své poselství po celé zemi, mnozí vlažní křesťané budou podvedeni. Řeknou si: „Tahle všecírkevní jednota musí být dobrá. Její vedoucí tolik mluví o Ježíši. Kdokoli takhle mluví o Ježíši, musí mít legitimní křesťanskou víru.“

V této rozhodující bitvě jde o božství Ježíše. Je on tím Kristem, tím jediným zplozeným z Otce, Bohem v těle, Spasitelem světa? Anebo byl Ježíš jen jedním z proroků činící dobro? Byl jenom obyčejným mužem, nikoli božským, nikoli vzkříšeným Spasitelem jenž sedí s Otcem ve slávě?