„Ještě než byl Enoch vzat, měl pověst Božího oblíbence!“ Proč si ho Bůh tolik oblíbil? To právě Enochovo kráčení s Bohem v Bohu vyprodukovalo tu víru, která se Jemu líbí. Tyto dva verše by neměly být používány odděleně. „Ještě než byl vzat, měl pověst Božího oblíbence a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská.“ (Židům 11:5-6).

Naskrz Bible i v průběhu dějin se ti, kdo kráčeli s Bohem stali muži a ženami víry. Kráči-li církev s Bohem každý den, rozmlouvaje neustále se svým Pánem, výsledkem budou lidé plní víry – té pravé víry, která se Bohu líbí.

Elijáš a Henoch, jediní dva proroci, kteří byli vzati do nebe, měli něco společného. Oba nenáviděli hřích a volali proti němu. Chodili tak blízko s Bohem, že nemohli jinak než sdílet Jeho nenávist k bezbožnosti.

U všech, kteří chodí s Bohem, je nepopiratelným důsledkem stále rostoucí nenávist k hříchu - a nejen nenávist, ale také oddělení se od něj. Pokud stále miluješ tento svět a jsi jako doma s bezbožnými, jsi přítelem těch, kdo Jej proklínají, pak nechodíš s Bohem. Hraješ to na obě strany a děláš Mu ostudu.

V dnešní době se mnoho křesťanů utíká schovat před přibývajícími problémy. Takzvaní proroci nabízejí lidem svá bezpečná útočiště. Křesťanští židé dostávají rady, aby před finanční krizí, která se v Americe očekává, utekli do Izraele.

Vím, kde chci být, když se svět hroutí. Až padne finanční trh, chci se vrátit na Wall Street, kde jsem byl i během krachu 19. října 1987. Chci tam být jako Enoch dnešní doby. Chci kráčet a rozmlouvat s Bohem beze strachu coby klidný a odvážný svědek – a kázat Ježíše národu, jehož svět se zhroutil.

„Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal. Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení. Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (Židům 11:5-6).

„Když jsem odcházel do Makedonie, žádal jsem tě, abys dále zůstal v Efezu a nikomu nedovolil učit odchylným naukám a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k jalovému hloubání, než k účasti víry na Božím záměru“ (1. Timoteus 1:3-4).

„Když přišlo ráno, Jonatan vyšel ven, jak se dohodli s Davidem. Měl s sebou malého chlapce a tomu řekl: „Běž a hledej šípy, které vystřelím.“ Chlapec se rozběhl a Jonatan vystřelil šíp daleko před něj. Když chlapec dorazil blízko Jonatanova šípu, Jonatan na chlapce zavolal: „Ten šíp je přece ještě dál! Potom na chlapce volal: „Rychle, pospěš si, nestůj!“ Chlapec pak ten šíp našel a vrátil se ke svému pánovi“ (1. Samuelova 20:35-38).

Jsou chvíle, kdy je třeba ztišit se s vědomím, že On je Bůh. Někdy nám Duch přináší jemné, melodické písně, ve kterých vyznáváme Ježíši lásku. Na mnoha místech Písma však čteme, že lid pozvedl hlas a chválil Pána velikým pokřikem - v reakci na Bohem vybojované vítězství. Sedmého dne, kdy Izrael pochodoval kolem Jericha, se mezi lidmi roznesl tento příkaz: „… jakmile uslyšíte zvuk polnice, vyrazí všechen lid mohutný válečný pokřik. Hradby města se zhroutí a lid vstoupí do města…“ (Jozue 6,5). „… Jakmile lid zaslechl zvuk polnice, strhl mohutný pokřik.