Czech Newsletters

„A vímť, že přijda k vám, v hojnosti požehnání evangelium Kristova přijdu“ (Římanům 15:29). Pavel napsal tato slova křesťanům v Římě. Říkal jim: „Vůbec nepochybuji, že až se s vámi setkám, budu v nejplnější míře Kristova požehnání.“

Apoštolova slova tady v sobě obsahují něco, co by měl každý věřící vědět. To je, že existují různé stupně, nebo míry, Kristova požehnání. Někteří věřící dosáhnou plné míry tohoto požehnání, což je cíl. Všichni máme přijít do plné míry Pánova požehnání. Ale jiní křesťané vstoupí jen do malé míry Kristova požehnání.

Ze všech hříchů, které můžeme spáchat, je pochybnost tím, který Bůh nejvíc nenávidí. Podle Starého i Nového zákona naše pochybování Hospodina zarmucuje, popuzuje, působí mu mnoho bolesti. Vidíme toho nejlepší příklad ve starodávném Izraeli poté, co Bůh vysvobodil svůj lid z rukou faraóna.

Žalmista běduje: „Zhřešili jsme i s otci svými, neprávě jsme činili, a bezbožnost páchali. Otcové naši v Egyptě nerozuměli předivným skutkům tvým, aniž pamatovali na množství milosrdenství tvých, ale odporni byli při moři, při moři Rudém“ (Žalm 106:6–7).

Písmo objasňuje, že je možné, aby každý pravý následovník Ježíše viděl a rozuměl Boží slávě. Opravdu, náš Pán zjevuje svou slávu všem, kdo o ni prosí a pilně ji hledají. Kromě toho věřím, že zjevení Boží slávy vyzbrojí jeho lid pro nadcházející nebezpečné dny. Pavel oznamuje, že toto zjevení „…jest mocné vzdělati vás, a dáti vám dědictví mezi všemi posvěcenými“ (Skutky 20:32).

Ne každý, kdo je v takzvaných eklesiastických církvích, bude v nevěstě Kristově. Ne každý, kdo říká, „Pane, Pane“, vstoupí dovnitř. Tato věc je nám známa z písem.

Přesto však uvnitř eklesiastických církví po celém světě existuje povolané tělo – svatý ostatek – ten bude zahrnovat nevěstu Kristovu. Právě nyní si Bůh připravuje nevěstu k sňatku s Jeho Synem. A tuto nevěstu představí Svému Synu na svatební večeři Beránkově!

Mohl bych tomuto poselství dát podtitulek „Nebezpečí ze svedení falešným učením.“ Čti Zjevení 2:18–19 a uvidíš, že Kristus sám varoval církev před učením Jezábel. „Dopouštíš ženě Jezábel, kteráž se býti praví prorokyní, učiti a v blud uvoditi služebníky mé, aby smilnili a jedli modlám obětované“ (Zjevení 2:20). Zde použité řecké slovo pro Jezábel je synonymem pro falešného učitele. Ježíš to vysvětluje následujícím: „…kteřížkoli nemají učení tohoto…“ (Zjevení 2:24).

Ďáblovou poslední strategií v oklamání věřících je způsobit, aby pochybovali o Boží věrnosti v odpovídání na modlitby. Satan by chtěl, abychom věřili, že Bůh zavřel své uši před naším pláčem a nechal nás, abychom si své problémy vyřešili sami.

Jestliže jsi křesťan, který hledá Boha celým svým srdcem, jsi terčem.

Toto poselství je pro věřící, kteří zažívají období krutého zkoušení. Mluvím k těm, kdo trpělivě snášejí hluboká utrpení a jsou zmožení duševně, fyzicky a duchovně. Žijeme v čase velikého stresu, kdy na nás zčistajasna mohou přijít zkoušky a trápení a zanechat nás zdrcené, vyčerpané a zmatené.

Když Bůh stvořil svou církev, vylil na ni svého Ducha svatého. Pokřtil ji Duchem svatým, naplnil ji Duchem a pomazal ji Duchem. A kdekoli je Duch svatý přítomný, tam jsou toho jasné důkazy nebo svědectví. Ale jestliže tato svědectví nejsou, potom tam Duch svatý není.

Mou otázkou je, projevují se v novodobé církvi tato svědectví? A ve tvé církvi? Pohybuje se v moci Ducha svatého? Navíc, projevují se tyto důkazy ve tvém životě? Žiješ a chodíš v plnosti Ducha?

Daniel svědčí: "V tom aj, ruka dotkla se mne, a pozdvihla mne na kolena má a na dlaně rukou mých" (Daniel 10:10). Slovo pro "dotkla" tu znamená silně se chopit. Daniel říkal: "Když na mě Bůh položil svou ruku, srazilo mě to na tvář. Jeho dotyk ve mně probudil naléhavost, abych ho hledal vším, co je ve mně."

Tohle se stane, kdykoliv se Bůh dotkne něčího života. Takový člověk padne na kolena. A stane se mužem nebo ženou modlitby, je veden, aby hledal Pána.

Prorok Izaiáš prorokoval Izraeli strast a hoře: „Běda synům zpurným, dí Hospodin“ (Izaiáš 30:1). Hebrejské slovo pro běda tu má význam hluboký žal a zármutek. Co Boží lidé udělali, že ho tak hluboce zranili? A proč je nazývá vzpurnými? Přece jen, oni nebyli pohané, ale jeho vlastní děti. Jak strašný hřích spáchali, že ho to přimělo, aby o nich řekl, že jsou vzpurní?

Slovo, které Izaiáš v tomto verši používá pro vzpouru, znamená odpadnutí, svéhlavost, odvrácení. Od čeho přesně se Boží lid odvrátil? A co způsobilo jejich odpadnutí?