Mohl bych tomuto poselství dát podtitulek „Nebezpečí ze svedení falešným učením.“ Čti Zjevení 2:18–19 a uvidíš, že Kristus sám varoval církev před učením Jezábel. „Dopouštíš ženě Jezábel, kteráž se býti praví prorokyní, učiti a v blud uvoditi služebníky mé, aby smilnili a jedli modlám obětované“ (Zjevení 2:20). Zde použité řecké slovo pro Jezábel je synonymem pro falešného učitele. Ježíš to vysvětluje následujícím: „…kteřížkoli nemají učení tohoto…“ (Zjevení 2:24).
Ďáblovou poslední strategií v oklamání věřících je způsobit, aby pochybovali o Boží věrnosti v odpovídání na modlitby. Satan by chtěl, abychom věřili, že Bůh zavřel své uši před naším pláčem a nechal nás, abychom si své problémy vyřešili sami.
Jestliže jsi křesťan, který hledá Boha celým svým srdcem, jsi terčem.
Toto poselství je pro věřící, kteří zažívají období krutého zkoušení. Mluvím k těm, kdo trpělivě snášejí hluboká utrpení a jsou zmožení duševně, fyzicky a duchovně. Žijeme v čase velikého stresu, kdy na nás zčistajasna mohou přijít zkoušky a trápení a zanechat nás zdrcené, vyčerpané a zmatené.
Když Bůh stvořil svou církev, vylil na ni svého Ducha svatého. Pokřtil ji Duchem svatým, naplnil ji Duchem a pomazal ji Duchem. A kdekoli je Duch svatý přítomný, tam jsou toho jasné důkazy nebo svědectví. Ale jestliže tato svědectví nejsou, potom tam Duch svatý není.
Mou otázkou je, projevují se v novodobé církvi tato svědectví? A ve tvé církvi? Pohybuje se v moci Ducha svatého? Navíc, projevují se tyto důkazy ve tvém životě? Žiješ a chodíš v plnosti Ducha?
Daniel svědčí: "V tom aj, ruka dotkla se mne, a pozdvihla mne na kolena má a na dlaně rukou mých" (Daniel 10:10). Slovo pro "dotkla" tu znamená silně se chopit. Daniel říkal: "Když na mě Bůh položil svou ruku, srazilo mě to na tvář. Jeho dotyk ve mně probudil naléhavost, abych ho hledal vším, co je ve mně."
Tohle se stane, kdykoliv se Bůh dotkne něčího života. Takový člověk padne na kolena. A stane se mužem nebo ženou modlitby, je veden, aby hledal Pána.
Prorok Izaiáš prorokoval Izraeli strast a hoře: „Běda synům zpurným, dí Hospodin“ (Izaiáš 30:1). Hebrejské slovo pro běda tu má význam hluboký žal a zármutek. Co Boží lidé udělali, že ho tak hluboce zranili? A proč je nazývá vzpurnými? Přece jen, oni nebyli pohané, ale jeho vlastní děti. Jak strašný hřích spáchali, že ho to přimělo, aby o nich řekl, že jsou vzpurní?
Slovo, které Izaiáš v tomto verši používá pro vzpouru, znamená odpadnutí, svéhlavost, odvrácení. Od čeho přesně se Boží lid odvrátil? A co způsobilo jejich odpadnutí?
„Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.“
„A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť ‚poušť byla poseta jejich těly‘. To vše se stalo nám na výstrahu, abychom nezatoužili po zlém jako oni. A také nebuďte modláři jako někteří z nich, jak je psáno: ‚Usadil se lid, aby jedl a pil, a potom povstali k tancům.‘“
45. žalm nám ukazuje nádherný obraz Krista a Jeho nevěsty. Velké manželství se připravuje a vyvolává úžas a pisatel překypuje nadšením a vzrušením. „…vyneslo srdce mé slovo dobré…“ (Žalm 45:1)
Žalmista může sám sebe těžko ovládnout. Zkouší popsat něco, co viděl – neuvěřitelný obraz s velkým a slavným ženichem a nádhernou nevěstou oblečenou ve zlatě.
„K zákonu a svědectví! Pakli nechtí, nechať mluví vedlé slova toho, v němž není žádné záře … Buď že na zemi popatří, a aj, všudy ssoužení a tma, mrákota, bída i nátisk v temnostech“ (Izaiáš 8:20, 22).
Včera večer jsem se zúčastnil Křesťanského hudebního festivalu. Nikdy nezapomenu, co jsem viděl, a mohu pravdivě říci, že to byla srdcervoucí zkušenost. Od odchodu z koncertu jsem hodiny plakal, sténal v Duchu a cítil hněv svatého Boha, který plál proti tomu, co jsem viděl.
Ptal ses někdy tuto otázku?