Co je to „osud“? Jednoduše řečeno, osud je Boží záměr pro tvůj život. Je to budoucnost určená a ustanovená pro tebe. Osud je to, co Bůh ve své Boží vůli předurčil, že budeš a čím se staneš.

Skličuje mě, když čtu o mnoha zbožných mužích a ženách v Písmu, kteří minuli svůj osud. Bůh pro každého z nich vyvolil a předurčil dílo nebo službu – ale oni Jeho plán předčasně ukončili. Začali dobře, chvíli chodili v moci svého povolání. Ale nakonec zemřeli v hanbě, zničení – minuli Boží osud pro své životy!

V nedávných týdnech jsem volal k Bohu: „Ó Pane, uchop mě. Sevři mě, vlastni mě, uvězni mě!“ Ó jak jsem po tom toužil. Ale nevěděl jsem, že nejsem připraven, aby mě Duch svatý spoutal!

Je to samozřejmě biblické – a ve skutečnosti apoštolské – modlit se, aby tě Bůh spoutal. Znamená to žádat Ho, aby vložil na tvé ruce pouta, zamkl je, zahodil klíč a učinil tě svým vězněm.

Pavel se o sobě často zmiňuje jako o „vězni Ježíše Krista“ (Efezským 3:1). V Efezským 4:1 říká, že být Pánovým vězněm je skutečně jeho povolání! Považuje to za Boží dar milosti (Efezským 4:7).

Kolik znáš církví, které jsou zaplaveny mocnou přítomností Ježíše Krista? Kde jsou věřící tak naplněni bázní a úctou, kde se shromažďují ve svatém mlčení. Kde se nikdo neodváží být neuctivý, prostořeký nebo pošetilý. Kde je zpívání tak naplněno Kristovou přítomností, že hříšníci vzlykají. Kde se odpadlíci a zlí hříšníci cítí tak uboze, že buď utíkají k oltáři nebo ven ze dveří. Kde je kazatel tak pomazaný, že se zdá, jako by jeho obličej zářil nadpřirozenou slávou a jeho slova mají usvědčující moc.

Bůh nám říká, že všechno, co bylo stvořeno, položil k nohám člověka. Podívejme se na tuto pasáž z epištoly Židům:

"Co je člověk, že na něj pamatuješ, co je lidský tvor, že tě zajímá? O málo nižším než anděly jsi jej stvořil, slávou a ctí jsi korunoval jej, k jeho nohám jsi složil vše. Když tedy vše položil do jeho moci, nezbylo nic, co by mu nepoddal. Teď ovšem ještě nevidíme, že by vše bylo v jeho moci!" (Židům 2:6-8).

„A když viděl zástupy, byl pohnut soucitem k nim, protože byli zesláblí a rozptýlení jako ovce nemající pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: ‚Žeň je jistě veliká, ale dělníků málo. Proto proste Pána žně, ať vypudí dělníky na svou žeň‘“ (Matouš 9:36–38).

Ježíš říkal: „Pole jsou zralá, a žeň vydatná. Je čas začít sklízet.“ V tu chvíli ta veliká, poslední duchovní sklizeň začala. Zpočátku to byla sklizeň mezi Židy a pohany Ježíšovy generace. A ta samá sklizeň potrvá tak dlouho, dokud se Kristus nevrátí.

Když Bůh říká lidstvu: „Věřte,“ přikazuje něco, co je úplně mimo rozumové chápání. Víra je naprosto nelogická. Sama její definice má co dělat s něčím zcela absurdním. Přemýšlej o tom: v epištole Židům se říká, že víra je podstata věcí nadějných a důkaz neviditelného. Bylo nám zkrátka řečeno: „Neexistuje hmatatelná podstata. Neexistuje vůbec žádný důkaz.“ Přesto se od nás žádá, abychom věřili. Vzpomeneš si na nějaký příkaz, který by byl absurdnější, nesmyslnější něž tento? Jednoduše říká: „Přijmi to bez průkazného svědectví.

„I řekli apoštolé Pánu: Přispoř nám víry“ (Lukáš 17:5). Muži, kteří patřili do Kristova úzkého kruhu žádají na svém mistru něco důležitého. Chtěli větší porozumění významu a působení víry. V podstatě říkali: „Pane, jakou víru (jaký druh víry) si od nás žádáš? Dej nám zjevení toho druhu, který tě těší. Chceme uchopit víru v jejím nejplnějším významu.“

Před 35 lety vložil Bůh do mého srdce, abych uvedl do chodu domov pro chlapce v Amityville, New Yorku, na Long Islandu. Skutečně jsem cítil, že za touhle prací je Bůh. Přesto přesně za rok a půl uvalily státní úřady na tento dům nemožně přísná nařízení. Řekly nám, že musíme mít jako zaměstnance psychologa na půl úvazku, stejně tak jako kněze nebo rabbiho, pokud přijmeme chlapce, kteří by byli katolíci nebo Židé. Pod těmito nařízeními jsme nemohli fungovat, tak jsme prostě zavřeli naše dveře.

Izaiáš prorokuje, že Bůh jednoho dne povstane a otřese celou zemí. Prorok píše: „Hle, Jahve vyplení zemi a zpustoší ji, rozvrátí její tvářnost a rozpráší její obyvatele… veselí se vystěhuje ze země… i bude uprostřed země, mezi národy, tak jako když se srážejí olivy, jako paběrky, když končí vinobraní…“ (Izaiáš 24:1,11,13).

Bůh otřese zemí podobně jako když se sklízejí olivy – dokud nepadne poslední kousek ovoce!

„…otevřou se nebeské propusti shora a budou se třást základy země… země se rozlomí, země se rozkymácí, země se rozpadne… bude se zmítat jako budka.“ (verše 18–20).

Žijeme ve dnech závěrečné přípravy. V nebi, v pekle a na zemi se rozrůstá nesmírná aktivita, protože všechno stvoření tuší vyvrcholení lidských dějin.

Kdyby Duch svatý odstranil šupiny z našich očí, byli bychom my věřící nejen veselí, ale také hrůzou naplnění z toho, co bychom viděli. Volali bychom: „Co se to děje? Proč tu každý chvátá s takovou horlivostí a odhodláním? K čemu jsou všechny tyto promyšlené a ohromující přípravy? Co je ve vzduchu? Co se to chystá?“