Matouš nám říká, že Ježíš mluvil k zástupům v podobenství: „Toto všecko mluvil Ježíš v podobenstvích k zástupům, a bez podobenství nemluvil jim, aby se naplnilo povědění skrze proroka, řkoucího: Otevru v podobenstvích ústa svá, vypravovati budu skryté věci od založení světa“ (Matouš 13:34–35).

Mnoha křesťanům znějí podobenství velice prostě. Ale podle Krista skrývá každé podobenství neuvěřitelné tajemství. V každém podobenství, které Ježíš řekl, existuje skrytá pravda o Božím království. A tato pravda se odkrývá jen těm, kdo ji pilně vyhledávají.

Znám jistého mladého muže, který žije v neustálé hrůze a strachu. Tyto strašné pocity u něj začaly ten den, kdy odešel od Pána.

Mladík byl slavně spasen a naplněn Božím duchem. Svědčil o moci Boží milosti ve svém životě. A byl skutečným svědkem pro evangelium. Radil mnoha lidem ve své církvi, sloužil jim Kristovou láskou. Potom jednoho dne zčistajasna řekl: „Mám toho dost. Nechci už tenhle život.“

„Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine. Pane, vyslyš hlas můj, nakloň uší svých k hlasu pokorných proseb mých. Budeš-li nepravosti šetřiti, Hospodine Pane, kdo ostojí? Ale u tebe jest odpuštění, tak aby uctivost k tobě zachována byla“ (Žalm 130:1–4).

Křesťané znají Abrahama jako muže víry. Bible nám ho opravdu dává za příklad víry: „Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“ (Galatským 3:6) „A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem.“ (Galatským 3:9)

Bůh se zjevil Abramovi (tak se dříve jmenoval) a řekl mu: „Nic se neboj Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojné odměna.“ (Genesis 15:1) Pán také Abramovi slíbil „…budeš pohřben v utěšeném věku.“ (verš 15) A ke všemu se Bůh zavázal, že kdokoliv mu ublíží nebo prokleje, bude sám proklet: „Požehnám těm, kdo žehnají tobě…“(Genesis 12:3)

Zeptáte-li se kteréhokoliv křesťana: „Miluješ Ježíše?“, odpoví vám: „Samozřejmě, ano!“ Ale slova samotná neobstojí ve světle Jeho Slova, neboť sám Ježíš řekl, že naše láska k Němu se projeví ve dvou jednoznačných věcech. Jestliže tyto dva nezvratné důkazy v našem životě zjevné nejsou, pak je naše láska k Ježíši jen ve slovech – ne ve skutku a v pravdě. Těmito dvěma důkazy jsou: (1) naše poslušnost každému Ježíšově příkazu a (2) manifestace Jeho přítomnosti v našem životě.

Bůh v našich dnech pracuje vskrytu. Pozvedá hladové lidi, kteří jsou stále víc a víc nespokojení s tělesným, světským systémem, který teď existuje – dokonce i v církvi.

Tito lidé, hladovějící po Bohu, si mezi sebou říkají: „Tohle není ono. Je tu něco víc. Velkohubost a honba za senzací, to všechno nás zanechává hladové a vysušené. Chceme víc. Víc než zábavu. Víc než veliké, okázalé budovy. Víc než povrchní evangelium slavných osob. Chceme hlubší hodnoty. Chceme vidět Ježíše. Chceme neposkvrněné roucho spravedlnosti. Chceme se vrátit k činění věcí v úplné závislosti na Bohu.“

Kniha Zjevení nám říká, že v posledních dnech povstane Satan ve velikém hněvu a povede „boj s ostatkem svatých.“ Tímto ostatkem je samozřejmě tělo Kristovo, které zahrnuje všechny, „kteří zachovávají Boží přikázání a mají svědectví Ježíše Krista“ (Zjevení 12:17).

My v Kristově církvi často mluvíme o duchovním boji. Boj, který je popisován ve Zjevení, je univerzální celosvětový útok, který Satan zahájil proti tělu Kristovu: „Bylo jí dáno, aby svedla boj se svatými“ (13:7).

Asi znáte dobře příběh krále Davida a jeho jednorázovou cizoložnou aféru s Betsabé. Tato událost skončila těhotenstvím Betsabé. A jakmile to zjistila, poslala Davidovi zprávu a oznámila: „Těhotná jsem.“

Když si to David přečetl, zděsil se. Jeho reputace zbožného, spravedlivého muže byla ohrožena. Tady byl muž, který napsal více než 3000 žalmů a duchovních písní. Byl Božím nástrojem v pobíjení nepřátel Izraele. A byl pro svět názorným příkladem, co to znamená mít veliké srdce pro Boha.

„Nebo z bojů a z kořistí obětovávali k opravě domu Hospodinova“ (1. Paralipomenon 26:27). Tento verš pro nás otevírá hlubokomyslnou, život měnící pravdu. Hovoří o kořisti, která se dá vyhrát pouze v bitvě. A když už je jednou tato kořist získána, je z vděčnosti věnována na budování Božího domu.

Chci vás vzít k hoře Oréb v Izraeli, do temné jeskyně. Uvnitř jeskyně sedí smutný osamělý Boží prorok. Tento zbožný muž je teď starý, pravděpodobně osmdesátiletý. A cítí se úplně sám. Absolutně se vzdal společnosti.

Asi před čtyřiceti dny prosil Boha, aby ho usmrtil. Byl přesvědčen: „Tento národ zašel příliš daleko. A církev je příliš odpadlá, než aby se mohla navrátit. Každý vedoucí je loutkou ďábla. Probuzení je teď prostě nemožné. Nezůstala žádná naděje, kterou jsem měl, Pane. Prosím, vezmi si můj život“ (viz 1. Královská 19:4).